My Lovely Stalker [Cz Originál] ✔

#30 Don't Blame It On Me

Calvin Harris - Blame
______

Me: Mohl bys mi vysvětlit, co se děje?

Just your Hunter: Vysvětlím ti to potom! Kde jsi??!!

Me: Mezi nějakými stromy, je tu modrá výřivka a kousek ode mě Taco Bell...

Just your Hunter: Doprdele!! Hned tam budu, hlavně nikam nechoď!

Me: ...

Zhasla jsem mobil a naštvaně stála na místě. Co zas chce?
Proč mě nenechá chvíli v klidu?

Okolo chodili lidi s koktejli v ruce a já tam musela stát a čekat, než si pro mně přijde. Vážně jsem se cítila jako pes..

Pak jsem koutkem oka zaregistrovala, že se na mně někdo dívá. Otočila jsem se tím směrem a spatřila nějakého tmavovlasého kluka.
Pomalu kolem mě procházel, prohlížel si mě, a pak se zastavil přede mnou.

,,To jsi tu sama, a nebo tu čekáš na nějakýho idiota, co si neumí vážit tak krásný holky na tolik, aby se jí věnoval?" zeptal se zdlouhavě.

,,Čekám." zachechtala jsem se.

Zazubil se na mě a všimla jsem si, jak se mu rozšířily zorničky, když si v rychlosti prohlédl moje tělo.

,,Ještě jsem tě tu neviděl, jak často sem chodíš?" zajímal se.

,,No... vlastně jsem tu teď poprvé."

,,Vážně? A jak se ti tu líbí?"
,,Je to úžasný, vždycky jsem sem chtěla jet." sdělila jsem mu.

,,To se ti nedivím, taky to tu miluju. Jestli si budeš dávat nějaký koktejl, tak ti doporučuju Blue Hawai."

,,V tom je asi alkohol, co?" zjišťovala jsem.
,,Jasně, že jo. Vodka, proč?" ptal se pobaveně.
,,No protože na alkohol nejsem moc zvyklá." přiznala jsem

,,Aha. Z jednoho koktejlu se neopiješ, teda snad. A kdyby jo, tak ti moc rád budu dělat společnost." zasmál se.
,,Věř mi, že to bys nechtěl." zakřenila jsem se.

,,Hej!" zařval za mnou známý hlas Huntera.
Ani jsem se nestihla otočit a už stál vedle mě.
Celou si mě prohlížel a rukou mě jemně pohladil po tváři.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.
,,Jasně, že jsem. Co se stalo?" Absolutně jsem nechápala situaci.

Nic mi neodpověděl, prostě jen přikývl a otočil se na toho kluka. A to s hodně naštvaným výrazem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

Ten kluk se tvářil překvapeně, rozzlobeně i pobaveně zároveň.
Sakra, o co tu jde?

,,Calebe... To zlatíčko je tu s tebou?" otázal se otráveně.
,,Jo, přesně tak." zasyčel Hunter.

Nevím proč, ale začínalo mi být hodně nepříjemně. Ten kluk se tvářil zatraceně divně a něčím mě najednou děsil. Hned, co se dozvěděl, že jsem tu s Hunterem, tak už v jeho pohledu nic milého nebylo, vypadal spíš chladně a zle.

,,Jak se jmenuješ?" zeptal se mě neutrálním tónem.
Jeho oči mě vážně děsily.
,,Tamara." vyhrkl Hunter dřív, než jsem stačila odpovědět.
To už se mi začal značně zrychlovat tep. To, že pro mně vymyslel jiné jméno určitě neznamená nic dobrého.

,,Ona umí mluvit sama." odbyl ho.
,,Takže, Tamaro.. ty jsi Calebova holka?"

Zarazila jsem se. Normálně bych zařvala, že nejsem, ale něco mi radilo, ať to nedělám.
,,Jo, chodíme spolu." usmála jsem se, i když to moc nešlo.