My Lovely Stalker [Cz Originál] ✔

#32 You're Driving Me Wild

Troye Sivan - WILD
______

,,Hej! Jídlem se nehází a už vůbec ne po ostatních!" křikl a rozesmál se.
,,Tak ty budeš výjimka." opáčila jsem, vzala další hranolku a hodila mu jí na hlavu.

Pootevřel pusu a nevěřícně zakroutil hlavou.
Upřímně doufám, že si personál ničeho nevšiml, pochybuju, že by někdo z ostatních hostů někdy házel jídlem po ostatních.

,,Ale stejně jsi mi ještě neodpověděla na otázku." připoměl mi drze.
Opět jsem hrábla do talíře, ale Hunter mě za ruku chytl.
,,Hranolky už tě nezachrání." zasmál se.

,,Nebudu ti odpovídat." zašeptala jsem a rázně zakroutila hlavou.
Oblízl si rty, pousmál se a zase se opřel o židli.
Ještě chvíli sledoval mojí ruku, aby se ujistil, že na něm už nebudou přistávat další hranolky.
To ale zaručit opravdu nemůžu, je to jediná věc, kterou po něm můžu házet, aniž by to nadělalo škodu.

,,Myslím, že odpověď znám, až moc dobře." pronesl provokativně.
,,Tak ses nemusel ptát." zavrčela jsem.

,,Ale no ták, nezlob se."
Chtěl to říct tím provokativním tónem, ale nepovedlo se mu to. Znělo to omluvně..

,,Talie?"
,,Hm?"
,,Jakej máš na mě názor? A buď naprosto upřímná, prosím."
požádal mě.

Musela jsem si odpověď pořádně promyslet. Názor na něj?
Jak mu mám asi odpovědět, když sama nevím, jak ho vnímám..

,,Nepřemýšlej nad tím, prostě řekni absolutně všechno, co tě napadne."
pobídl mě.

,,Já nevím.. Jsi hrozně zvláštní, vůbec se v tobě nevyznám a vadí mi to. Hlavně mi vadí, že o tobě nic nevím. Někdy se chováš příšerně a já se tě bojím, ale někdy zase dokážeš být milej a hodnej a díky tomu si uvědomuju, že ti na mě záleží. Jen všechno děláš špatně.
Kdyby ses se mnou seznámil normálním způsobem a potlačil ten vztek a žárlivost, tak si myslím, že by mezi námi asi mohlo něco být...
Prostě.. vždycky, když už si myslím, že už si všechno pochopil, a že už jsi v pohodě, tak potom uděláš něco, čím to totálně zkazíš.
Takže asi tak.." dokončila jsem zmateně.

Chvíli se jen díval před sebe a nejspíš vstřebával všechno, co jsem mu řekla. Pak mi pohlédl do očí a mírně přikývl.

,,Máš mě ráda?" zeptal se jemně.
,,Já... já nevím."

,,Mrzí mě, že jsem na to nešel jinak." povzdechl si.

Chvilku jsme jen mlčky seděli a pak se pustili zase do jídla.
Oba jsme byli, až divně potichu. Nevěděla jsem, co říct a Hunter vypadal, že je až moc zabraný do svých myšlenek.
Zajímalo by mě, co se mu teď žene hlavou.

To ticho mi začínalo vadit a to hodně, bylo to takový divný.
Navíc jsem z Hunterovi strany už ani nevnímala pohyby, tak jsem se na něj podívala.

Seděl s hlavou skloněnou a díval se dolů.
Najednou z jeho obličeje sletěla slza a spadla někam za stůl.

On brečí?

,,Děje se něco?" zašeptala jsem nechápavě.
Zvedl ke mně pohled a jeho oči byly úplně mokré.
Skoro neznatelně zavrtěl hlavou a pak se zvedl.

,,Počkej tady." přikázal mi a někam odešel.

,,Huntere?!" zavolala jsem za ním, ale nevnímal mě.
Přehlídla jsem něco?

Napočítala jsem si patnáct vteřin, a pak se rozhodla mu napsat.

Me: Kam jsi šel? Co se stalo?