My Lovely Stalker [Cz Originál] ✔

#37 I'm Faded, So Lost

Alan Walker - Faded
______

Už jsou to dva týdny...
Dva týdny, co o Hunterovi nic nevím.

Neodpovídá na zprávy, není online...

Můžu vám říct, že jsem teď naprosto na dně. Každým dnem je všechno horší. Všichni mají o mě starost, ale já nikomu nic neřekla, nechce se mi o tom mluvit.

Kate tuší, o co jde, ale už se mě přestala vyptávat, ví, že to nemá cenu.

Tak tu sedím na parapetu, v neděli večer, poslouchám hudbu a dívám se z okna na mírně osvětlenou ulici.
Co cítím?
Prázdnotu, chaos, zoufalství...

To, že o něm nic nevím a nemůžu s tím ani nic dělat mě drásá. Trhá mě to na kusy a já si až teď začínám uvědomovat, že k němu vážně něco cítím.

Pokaždé, když usnu, tak se mi ve snech odehrávají ty scénky z aquaparku.
To, jak jsem ho shodila do bazénu, jak on potom shodil mě..
To, jak jsem po něm házela hranolky..

Ty jeho úsměvy. Ať už to bylo v jakékoliv situaci, vždycky byl i ten nejvíc škodolibý úsměv milý.
Vždycky byla v jeho očích ta láska. I když byl na mě naštvaný.

To, že je se mnou, jsem po čase začala brát jako samozřejmost a po tom, co mi u bazénu řekl, že podvědomě vím, že budem spolu... Měl pravdu, věděla jsem to, ale nechtěla jsem si to připouštět.

Jak budem spolu, Huntere, když tu nejsi?

Teď už to vím, miluju ho.

,,Je večeře, zlato, půjdeš se najíst dolů?" promluvila na mě opatrně mamka.

Se stále uslzenýma očima jsem přikývla a začala se pomalu zvedat.
Cítila jsem, jak na mě máma pořád vrhá pohled, chápu jí, je taky smutná.
Bolí jí, vidět svojí dceru takhle ztracenou, ale já si nemůžu pomoct.
Nemůžu na něj zapomenout, nemůžu..

U jídelního stolu jsem se setkala s dalšími starostlivými pohledy.
Mé sestry a mého taťky.

Stejně, jako teď každý večer, probíhala večeře v tichosti. Ani nevím, co vlastně jím, jakobych necítila chuť, nedokážu vnímat. Jediné, na co myslím, je on.

Srdce mi šílí strachy pokaždé, kdy pomyslím na to, že se mu třeba něco stalo. Nedokážu si vysvětlit, proč by jinak odešel.

,,Broučku, počkej, nevstávej. Chceme s tebou mluvit." zastavil mě táta, když už jsem chtěla odejít zpátky do svého pokoje.
Sedla jsem si teda zpátky na židli a čekala, co z nich vypadne.

,,Řekneš nám, co se děje? Poslední dobou pořád jenom brečíš a chodíš tu, jak tělo bez duše." začala Sami.

Místo odpovědi jsem jen obličej opět zkřivila do bolestné grimasy a ucítila na tvářích potůčky slz.

,,Já už tohle nevydržím." zakňučela sestra.
,,Musíš o tom mluvit, Talie."

,,Já o tom nechci mluvit." zavzlykala jsem.
,,Jde o Caleba, že jo?" zeptala se mamka.

,,Rozešli jste se?" přidal se do rozhovoru znovu táta.
Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas a schovala svůj ubrečený obličej do dlaní.

,,Tak už nám řekni, co se mezi vámi stalo." naléhali.
,,Já chci jít zpátky do pokoje." kňučela jsem mezi vzlyky.
,,Ale my potřebujeme vědět, co se děje. Udělal ti někdo něco? Caleb ti ublížil?"

,,Ne.. nikdo mi nic neudělal. O to nejde, já o tom prostě nechci mluvit. Můžu už jít zpátky do pokoje..?" prosila jsem rozklepaným hlasem.
,,Tak běž." povzdechl táta smutně.