Neutop se v temnotě

1. Existuje ještě štěstí?

„Krásné narozeniny Leanne," popřála jsem si sama pro sebe. Den už skoro končil, ale nikdo si nevzpomněl. Jak překvapivé, pomyslela jsem si v duchu. Dneska mi bylo dvacet jedna let. Ten čas tak letěl. Za chvíli na svém celkem pěkném obličeji uvidím první vrásky a stane se ze mě stará osamělá babizna. Pak by už jen chybělo pořídit si kočku. Ovšem tyto zvířata mě až nepřirozeně děsila.

Největší strach mi naháněla kočka perská. Z prvního pohledu vypadala tak mile a nevinně, ale pozor sáhnout na sebe nedala, aspoň teda ta babiččina prskala. Není divu, že jsem se jako malá holčička bála té nestvůry vůbec dotknout. Díky ní jsem zjistila, co je to zbabělost.

A hrůzu z těchto kočičích stvoření mám doteď. Takže kočka ani náhodou nepřichází v úvahu. Na psa jsem moc líná, nebavilo by mě s ním chodit ven. Rybičky jsou strašně nudné a navíc nemám prostě starostlivost v genech. Akorát bych je chudinky umořila hlady.

Předstoupila jsem před zrcadlo a nadzvedla si tričko.Ty varhánky tuku se mi vůbec nelíbily, měla bych začít cvičit. Jenže moje vůle je strašně slabá a jedlík jsem až bych řekla gigantický. Na to jak strašně žeru, tak vypadám celkem i dobře. Jsem trochu při těle a vadí mně ukazovat se v plavkách a vůbec v něčem, kde musím odhalovat kůži.Nejradši bych chodila celý den v neoprenu, ovšem to bych se zase potila jako prase a výsledek by byl snad ještě horší. Zatím jsem jenom nakynutá, naštěstí nesmrdím, protože se umím umývat a to je plus.

Dívala jsem se do svých prázdných očí a povzdychla si. Byla jsem celkem dost osamělá, protože mám introvertní povahu spojenou ještě s melancholikem. Pořád se jen lituji a brečím. Proč? Já nevím. Nejspíš mám sebedestruktivní sklony.

Moje myšlenky byly stejně zachmuřené jako nebe za oknem. Řádila bouřka a mračilo se to na mě. Třeba dneska pocítilo mou náladu a tak se sladilo s mými pocity, abych se mohla cítit ještě hůř.

Měla jsem pocit hnusu, že tenhle svět je strašně zkažený. Nepokládala jsem se zrovna za bytost hodnou božské přízně, nebyla jsem anděl, ale ani ďábel. Neměla jsem zrovna nejčistší duši, poněvadž jako teenager jsem se chovala hůř než Cruella De Vil. V sedmnácti jsem se naštěstí vzchopila a začala dělat dobré skutky. A upřímně myslím, že od té doby se více soustředím na dobro než na zlo.

Mám dvě kamarádky, kterým důvěřuji Helen a Zoe. Pomáhám jim a oni občas pomůžou mně, ale ostatní se ke mně chovají jako ke kusu hadru. Jako k neviditelné mouše, která jim jen otravuje vzduch. Proč se tak děje vážně nechápu. Asi je na mně něco, co ostatní odpuzuje a proto se mi straní.

Neodkážu pochopit, co je na mě tak špatného? Čím se tak moc liším od ostatních, že musím být vždycky na kraji a nenáviděná? Nejhorší snad je, že ani ve svých pokročilých letech si nedokážu najít přítele. Je pro mě strašně těžké na nějakého kluka vůbec promluvit. Vždycky začnu mít problém s knedlíkem v krku a radši uteču, protože se prostě bojím.

Bojím se lásky. Není to směšné, nejvíce po tom toužím a zároveň se toho šíleně děsím. Nechci, aby mě někdo zranil. Za můj krátký život už jsem zažila tolik zrady kolem sebe. Všechny kamarádky, co jsem si kdy našla, mě zradily nebo opustily.

Asi prostě neumím být šťastná, ale strašně moc chci, aby to šlo. Chtěla bych zažít ten pocit radosti při vstávání, protože mě čeká nádherný den. Chtěla bych někoho, kdo by mě vykouzloval každý okamžik úsměv na tváři, ale s mojí komplikovanou povahou a bázlivostí, je to vše jen pouhý sen.

Dokážu se vůbec změnit?