Neutop se v temnotě

46. Rostlinka od ďábla

Tak dneska jsem se s délkou překonala, jsem na sebe pyšná, užijte si kapitolku a děkuji všem čtenářům :) Jste skvělí :)))

Zvedla jsem telefon a vyťukala 976 547 098, začalo se vytáčet číslo, uběhlo pět. Deset, dvacet vteřin a konečně se ozval příjemný ženský hlas: „Dobrý den, nemocnice Svaté Anny." Nasadila jsem ubrečený tón hlasu a spustila jsem: „Dobrý den, jmenuji se Gwendoline Ross a nedávno k vám přivezli mého syna Sawyera Rosse, jak se mu daří?"

Paní se na chvíli odmlčela, zřejmě koukala do počítače: „Ano,ano, tady to mám. Vašeho syna přivezli včera se silným otřesem mozku, leží na pokoji 320 na chirurgickém oddělení, je při vědomí." Bingo, už jsem věděla, kde toho zrádce najdu. Teď jsem si jen musela připravit propriety k vykonání pomsty.

„Takže, pokoj 320 na chirurgii, děkuji, děkuji mockrát, nashledanou," položila jsem telefon a v mysli začala rozmýšlet, co všechno budu k jeho únosu potřebovat.

První na ráně byla ségra „Leanne, co otravuješ, vařím!"

Obrátila jsem oči v sloup, to je opravdu náročná činnost: „Vicks, potřebuju někde sehnat silné uspávadlo, nevíš o někom?"

Zamyslela se : „Jo, vím, moje známá, co dělá v zoo Kotigareto to určitě bude mít. Jmenuje se Clarissa Monthew a pracuje u tygrů. Na co to potřebuješ? Nee, počkej, já to vlastně, nechci vědět!! Dám Claire vědět, že se stavíš."

Radostí jsem si až poskočila, to je prostě perfektní. Další položka bude co nevidět u mě.

„Dík, měj se a nespal to, " popíchla jsem jí a šla zařizovat další věci. Měla jsem dneska na to klid, Doug odletěl na pár dní za Gwen.

Teď ještě potřebuje jed. Musí být silný a hlavně působit opravdu pekelně. Když už ho chci zabít, tak ať z toho mám, co největší potěšení. Jemu se to líbit nebude, ale co naplat, každý nemůžeme mít všechno, že? Pistoli jsem nakonec jako dílo posledního soudu zavrhla, je to moc rychlé a neužije se u toho taková zábava. Vím, jsem trochu krutá, ale mám na to nárok. Řídím se prostě a jednoduše Chammurapiho zákoníkem, oko za oko, zub za zub.

Zasedla jsem ke svému zachovalému notebooku. I když už oslavil páté narozeniny, musím zaklepat, stále funguje. Sice jsem musela už dvakrát kupovat novou baterku a letos i nabíječku, ale on se nevzdává a dokazuje těm novým modelům, že i staré železo za něco stojí.

Otevřela jsem si prohlížeč a do Googlu zadala jedy a vyjela mi jich celá řada. Saurin, arzenik, oměj, rulík... Tak moment, rulík, to už jsem někde slyšela, najedu na obrázky a jasně, to je ten keř, co se podobá borůvce a roste v každém listnatém lese. To je ono. A máme vítěze.

Rozklikla jsem informace a četla: „Rulík zlomocný, rostlina stvořená ďáblem. Její květy jsou zelenavé nebo hnědofialové zvonkovitého tvaru a plody má lesklé černé bobule. Ke smrti dospělého jedince dojde, když sní dvanáct a více bobulek. Rostlina je celá jedovatá, obsahuje alkaloidy atropin, hyoscyamin, skopolamin a belladonin. Po snězení dochází k otravě a dostaví se sucho v ústech, zarudnutí a zrychlený tep. Následují silné křeče a smrt."

Rostlina stvořená ďáblem? Jo, to se mi líbí, pro toho parchanta jen to nejhorší. Ještě jsem tam objevila jinou stránku a tam se mi zalíbil hned začátek: „Rulík zlomocný neboli Atropa bella-dona je odvozen od jména řecké bohyně Atropos – Neúprosná. Byla to poslední z trojice bohyní osudu, jež rozhodovaly o životě a smrti, ona přestříhávala nit života."

To se hodí, taky jsem chtěla někomu přestřihnout nit života a poslat ho do věčných lovišť. Nejlepší by bylo, kdyby mu převozník Cháron předal veslo a nedovolil mu přeplout řeku Styx a zůstal by ve věčném zatracení.

Ale mně musí stačit, zatracení jeho lidské schránky, vážně doufám, že se mi to podaří. No a byl čas vyrazit na sběr „borůvek" a nejbližší listnatý les byl les Haclebernie, který se nacházel asi dvacet kilometrů severně od města. Nasedla jsem do svého broučka a vyrazila.

Vyznačila jsem si na navigaci, místo, kde jsem zaparkovala.Popadla jsem nádobku, kam budu ukládat rulík, zamkla svého broučka Pytlíčka a začala se prodírat lesem, šla jsem a šla a viděla zatím jenom houby, tak jsem si sundala svetřík a začala si sbírat i houbičky. Rostli tu hřiby, babky, bedly a dokonce i lišky.Po asi dvou hodinách bloudění hustými listnatými obludami jsem uviděla svatý grál. Natrhala jsem si asi třicet kuliček, ať to má grády a dívala se ještě po dalších houbách, abych tu smaženice měla pořádně hutnou.

S cenným nákladem jsem se vrátila podle navigace zpátky k autu. Je to prostě skvělá holka, ta navigace. Bez ní bych nikdy nenašla cestu zpátky, můj orientační smysl je totiž dost pochybný. Ale tohle zlatíčko mě vysvobodilo z temného a strašidelného lesa a tak jsem rovnou zajela k Vickiiné známé pro uspávací stříkačku.

Zaparkovala jsem kousek před zoologickou zahradou, nechtěla jsem zajíždět, až dovnitř, musela bych si kupovat vstupenku a nechtělo se mi za ní utrácet.

Dokráčela jsem tedy k paní, co prodávala lístky: „Dobrý den, hledám Claire Monthew, moji známou, dělá u tygrů, jakým směrem se mám vydat," zeptala jsem se mile.

„Půjdete doprava, pak ujdete asi tři sta metrů, odbočíte doleva a ještě jednou doprava a jste tam, to najdete," vysvětlovala mi bleskem.

„Tak děkuju," zamumlala jsem a vydala se tou trasou.

„Jak to říkala nejdřív doprava, pak chvíli rovně a pak doleva? Ne? Nebo doprava? Sakra já nevím!" Zoufala jsem si, ale štěstí stálo na mé straně a zrovna kolem mě procházel kluk s tričkem Zoo Kotigareto. Zastavila jsem ho a zeptala se ještě jednou na trasu.

„Teď půjdete rovně, pak doleva a doprava," nasadila jsem asi zoufalý výraz, protože přerušil svůj monolog a podotkl: „Vypadáte dost vyděšeně, víte co já vás tam doprovodím!" Udělal mi tím opravdu radost, cestou se mi představil, jmenoval se Jamie a staral se o gorily, a vyptával, jestli nezajdu s ním na kávu.

„Ráda," odpověděla jsem a domluvili jsme se na příští týden.

Došli jsme k pavilonu šelem a mířily za pruhovanými predátory.

„Tak, tady je tvoje konečná, tak příští týden, ahoj." Rozloučil se a zmizel. Dole za zábradlím ve výběhu jsem viděla malou dívenku, vypadala tak na patnáct s černými kudrnatými vlasy. Že by to byla ta Claire? No nic, šla jsem to zkusit.

Zařvala jsem : „Dobrý den, vy jste Claire?" Podívala se nahoru a zvolala: „Ty jsi Lea?"

Přikývla jsem: „Počkej, přinesu ti to!"

Odstoupila jsem od zábradlí a vyhlížela ji, až se ukáže.

Za pár minut se objevila a nesla velkou stříkačku: „Tady to máš, snad to na tu tvou dogu zabere," vykulila jsem oči a vůbec nechápala, ale radši jsem jen přikývla, abych něco nepohnojila. Kdo ví, co jí Vicky nalhala.

„Prosím tě a použij jen půlku, jinak ho dva dny neprobudíš," varovala mě. Převzala jsem si ji od ní, poděkovala za laskavost a vracela se domů.