Neutop se v temnotě

6. Kdo mi praští do dveří?

Celou cestu autem domů jsem se musela usmívat.Stačila jedna malá pomsta a moje nálady byla přímo hvězdná. V rádiu zrovna hráli písničku Walk od Kwabse. (viz. média)

Gotta slow up, gotta shake this high
Gotta take a minute just to ease my mind
Cause if I don't walk then I get caught out
And I'll be falling all the way down

(Hundred, hundred, hundred)
Hundred headlights making me blind
All of your pleasures catching my eye
If I jump once, then I never think twice,
But your temptations make me stay another night...

Tahle písnička je plná energie a vášně, dokáže mě vždy neuvěřitelně nakopnout. I když jsem smutná, stačí si pustit tenhle song a hned se musím smát a bláznivě tancovat. Naposledy mi pomohla, když jsem potřebovala sepsat pár krátkých textů na seminář tvůrčího psaní.

Neměla jsem žádný nápad, a dívala se do Wordu na prázdnou stránku. Pustila jsem si do sluchátek Walk a během cesty vlakem jsem napsala všech deset stránek. Například jedna povídka byla vážně bláznivá.

Jsem v džungli, ale nevím, jak jsem se zde ocitla. Najednou uslyším sssss ssss sssss. Metr přede mnou se na sluníčku vyhřívá hroznýš královský. Zmerčí mě a začne se připravovat k útoku. Jeho sykot zesílí a začne naklánět tělem směrem ke mně.

Po těle mi přeběhne husí kůže, dech se mi zadrhne a najednou uslyším v hlavě Gotta slow up, gotta shake this high. Boky se mi sami od sebe rozvlní a začnu se vrtět do rytmu. Je to bláznivé, ale ten had se začne taky kroutit. Najednou uslyším potlesk. Podívám se nahoru a vidím šimpanze, začne tancovat s námi, postupně se přidá celá jeho rodina a rozjede se jedna velká párty.

Bláznivá story, že, no ale mě se líbí. Dorazila jsem do bytu, skopla boty z nohou a šla navštívit svoji velkou kamarádku ledničku. S nadějí jsem jí otevřela a zklamání mi vstoupilo do očí. Neměla jsem navařeno, no ale náladu mi to nezkazilo.

Přemýšlela jsem nad tím, co si ukuchtím. No asi čínu. Vyndala jsem si zeleninu jako pórek, paprika, lilek, cuketa a vše nakrájela na malé kousky. Kuřecí maso nakrájené na kostičky jsem hodila na pánev, za tím zeleninu, dochutila a za chvíli už jsem si pochutnávala na této dobrůtce. Vzala jsem si k tomu bagetku a hned jsem byla nasycená.

Rozvalila jsem se na sedačce, popadla ovladač a pustila si telku. Detektivka, krimi, krimi, no ale fuj Simpsonovi, Rosamunde Pilcher - Vítr za tebou, a konečně něco normálního Milionář. Uvelebila jsem se a zjišťovala, jak jsem na tom se znalostmi. Ani nevím, jak ale odebrala jsem se do říše snů.

Buch, Buch, Buch .. Někdo se mi dobýval na dveře, přemohla jsem svou lenost a pomalu se šourala ke dveřím. Nahlédla jsem do kukátka, ale tam nikdo nebyl. Zvláštní. Otevřela jsem tedy dveře a v tom momentu zpoza rohu vystřelil Sawyer, přimáčkl mě ke zdi a nohou kopl do dveří a ty se s třísknutím zavřely.

Srdce mi zběsile tepalo od toho leknutí a dech se mi zadrhnul v hrdle. Ten neznaboh mě tiskl ke zdi a ruce si položil z každé strany, abych nemohla uniknout.

„Ten příspěvek okamžitě smažeš," zařval jak raněný lev.

„Ani náhodou," odsekla jsem drze. Popadl mě za boky a přehodil si mě přes rameno. Cítila jsem, že jsem se posunula o stovky let zpátky, kdy pračlověci unášeli ženy do svých jeskyní. Je to pro mě taková potupa být nesená jak pytel brambor.

Moje cesta skončila dopadem na postel a ten namyšlený kovboj následně hupsnul na mé křehké tělíčko. Nad tím závažím jsem jen hekla a zkoušela se pořádně nadechnout. No marně. Nakonec ze mě ten kolos konečně slezl, no vyhráno jsem stále neměla. Ruce mi držel ve svěráku a cosi vytahoval z kapsy.

Zaměřila jsem na to pohled a nevěřila tomu, co vidím. On si na mě přinesl pouta. Posunul mě k čelu lóže a připoutal nejdřív jednu a pak i druhou ruku. Potom slezl a šmejdil mi po bytě. Uviděl můj notebook, odnesl si ho ke stolu a zapnul.

Samolibě se uchechtnul, myslel si, že to bude tak lehké. Ano jsem sice blondýna a heslo k samotnému účtu si nedávám, ale ke všemu ostatnímu ano. A používám docela složitá hesla. No pán si mezitím otevřel facebookové stránky.

„Nechceš třeba heslo?"

„Ne, máš ho uložené, nevěřil bych, že jsi tak naivní," posmíval se mi.

„Tak smazat." Do pekla, já jsem ale blbý tvor.

„No, teď mě můžeš už pustit, ne?" Přiblížil se ke mně, naklonil a medovým hlasem.

„No můžu, ale nechci."

„Sundej mi ty pouta," spustila jsem parádní sirénu.

„Dělej!!!"

„ Nejdřív se pojistím, aby se to už neopakovalo!"

„Co?" Nechápu, ale má ten ďábelský poloúsměv, takže to nic dobrého zřejmě nebude.