Neutop se v temnotě

44. Už to začíná

Konečně svobodná. Ach, to byla úleva vylézt z toho vydýchaného vzduchu ven a cítit svěží vánek.

Rozpřáhla jsem ruce a vykřikla: „Jsem volná!"

Maminka mého drahouška Edith se zasmála a prohlásila: „Ale bude to zážitek, který si budete pamatovat dlouho."

Otočila jsem se na ní a chytla jí za ruce: „Děkuju, mockrát děkuju, že jste nás odtamtud vytáhla." Stiskla mi dlaně ve svých a upravila mi pomačkaný svetřík.

„Není zač děvenko."

Vytáhla jsem si z kapsy mobil a zapnula, čtyři zmeškané hovory od Vicky, deset od Douga. No pěkný, vytočila jsem sestřičku a čekala, až mi to zvedne. Nic. Zavolala jsem znovu a zase nic. Uklidila jsem si tedy telefon zpátky za legíny a vzpomněla jsem si na svoji kabelku. Přitočila jsem se k princátku a popadla ho za pas.

„Frankie, já se teď rozloučím, musím se ještě zeptat v kavárně, zda tam nezůstala moje kabelka a pak domů," vylíčila jsem mu. Lehce se zakabonil a jeden koutek se mu spustil dolů.

„To tě dneska neuvidím?," protestoval s našpulenými rtíky.

„Dneska už ne, ale zítra si spicha dáme ne!" Zeptala jsem se nejistě. Vzal mi hlavu do dlaní a lehce líbnul na spánek.

„Zítra si dáme rande, ty Popelko!" Podotkl a ještě mě něžně políbil. Rozloučila jsem se s ním a jeho maminkou a vykročila na autobus. Policejní stanice byla totiž na opačné straně města než ta kavárna.

Vběhla jsem do ní a uviděla známého číšníka ze včerejška.

„Dobrý den, prosím vás,nenašla se u vás náhodou taková malá modrá kabelka?" Zkoušela jsem své štěstí.

Číšník na mě obrátil pohled a uculil se: „Vás znám z toho včerejšího divadla, máte štěstí slečno, máme ji tady!" Po tom prohlášení jsem vypískla nadšením a neudržela se a rychle ho objala.

„Děkuji, děkuji, děkuji" Jen se smál. Podal mi moji taštičku a já zase rychle vypadla.

Začal mi bzučet telefon, podívala jsem se na jméno volajícího a hele Vicky: „Ahoj sestřičko? Jak si vedeš?" Chtěla jsem vědět, jak postoupila s naším plánem.

„Skvěle, jsem na místě!" Výtečně, začíná se to rozjíždět. Za chvíli ti hajzlíci nebudou mezi živými. Se ségrou jsme to vymysleli bravurně.

„A jak to teda provedeme?" zeptala se Vicks.

„Nejlepší by bylo, aby ses dostala do jejich domu, třeba jako hospodyně, myslím si, že ji budou potřebovat, když je teď jejich máma pryč, pochybuju, že si ti dva šampioni uvaří," řekla jsem.

Sestra mě bedlivě poslouchala, ale pak zavrtěla hlavou: „Leo, ale vždyť jsme si strašně podobné, to poznají."

Naklonila jsem se blíž k jejímu uchu: „To jsem tě právě chtěla poprosit, jestli by ses neobarvila na hnědo a já ti seženu hnědé kontaktní čočky, co ty na to?"

Zajiskřilo ji v očích a pak se ďábelsky usmála: „To zní jako super plán."

Ještě jsem to rozvedla: „Musíš zjistit, kdy bude každý sám, ať je můžu zničit, nejradši bych je odpráskla najednou, ale netroufnu si na to."

Dodala jsem lehce znepokojeně. Vicky mi cvnkla do nosu a vyslovila: „A co kdyby si každá vzala jednoho? S chutí ho oddělám taky."

Zvedla jsem k ní pohled a roztáhla koutky do úsměvu: „Jsi hodná sestřičko, ale já to chci udělat sama!!"

„Dobře, dobře beru to. A hned, jak se k nim dostanu dám vědět. Ale teď už musím běžet, " vlepila mi lehkou pusu na tvář a vzdálila se.

„Jsi báječná. Tak je pozoruj a dej mi vědět o jejich časovém rozvrhu." Prohlásila jsem a po jejím souhlasu rozhovor típla. Báječné, prostě báječné. Teď už stačí jen nakoupit kupu nábojů a zábava může začít.

  Děkuji všem za podporu :) a tentokrát bych chtěla znát váš názor: Myslíte si, že to dává smysl? Jestli jenom nevařím z vody a píšu nesmysly. Děkuji předem :)