Neutop se v temnotě

8. Žhavé setkání

Po jeho odchodu mi trvalo pár minut, než jsem se z těch mučících nástrojů vysvobodila. Přejela jsem si před rty prstem a vzpomínala na jeho svádějící polibky. No nehledě na detail, že má moji polonahou fotku s roztouženým výrazem, jsem se převlékla do plavek a vyrazila na pláž.

Tu záležitost vyřídím později, z jeho foťáku to musí zmizet a myslím si, že má IQ a udělá si i pár kopií. Ale teď si chci oddáchnout. Přes plavky jsem přehodila síťované mini šatičky. Normálně bych si něco takového asi nikdy neoblékla, ale ten hulvát mi vážně dodával pořádnou dávku sebevědomí. Díky němu jsem si připadala jako krásná misska a ne umouněná Popelka. Nazula žabky a ještě si připravila tašku s ručníkem, mobilem a klíčema a za moment už jsem si to drandila k mé oblíbené zátoce.

Moc lidí o ní neví, takže je tu většinou klid. Rozložila jsem si osušku na písek, tašku pohodila vedle, šaty nasledně taky tam a mířila jsem vstříc vlnám. Chápu, že někteří jedinci by si mysleli, že jsem blázen. Je začátek jara, sotva 16 stupňů Celsia a já se tu ráchám. Jenže já jsem prostě vodní živel, voda je moje slast a nedokážu bez ní jednoduše žít.

Vlna se přese mě přelila a na chvíli mě úplně schovala do svého vodního světa. Plavala jsem si chvíli sem a tam, ale poté už jsem jen líně ležela s roztaženými pažemi i nohami a prostě relaxovala. Za pár minut nebo hodin, netušila jsem, kolik času uběhlo, jsem se pomalu vydávala ke břehu, když v tom jsem pocítila silnou bolest na pravé půlce.

„Sakra auuu," zběsile jsem vykřikla a slzy se mi řinuly do očí. To je ale bolest.

Ohlédla jsem se a ejhle medúza, no ta mi tady vážně chyběla. Potácela jsem se k pláži, hlava mi začínala třeštit a žaludek se pomalu, ale jistě obracel. Náhlou slabostí jsem upadla do kolen, naštěstí už jsem byla na mělčině, a snažila jsem se potlačit nevolnost.

Zaslechla jsem kroky a viděla, jak se ke mně někdo skláněl to už jsem nevydržela a dotyčnému poblinkala celé tričko. Snažila jsem se omluvit: „Pa...," a už to že mě zase letělo. Neznámý mi podržel vlasy.

Bože, taková ostuda. Tentokrát už to schytala pouze zem. Ten kluk na mě mluvil, no moc jsem ho nebyla schopna vnímat.

Lehce mě profackoval a volal: „Leo? Leo jsi už v pořádku."Proboha, ten hlas jsem poznávala, a ty modré oči taky. Zírala na mě kovbojova tvář.

„Ale ne, od teď budu chodit kanálama."Zasmál se a kecnul si nedaleko mě.

„V pohodě, každému je někdy špatně, ale co se stalo tobě," vyptával se starostlivě.

„Medúza," vyplivla jsem nakvašeně.

„A kde tě žahla?" Stydlivě jsem ukázala na inkriminované místo a on se málem smíchy rozbrečel. Tse.

„Pojď, pomůžu ti vstát," chytl mě v podpaží a táhl nahoru. Konečně jsem stála. V tom se kolem mě všechno začalo točit a já padala.