Neutop se v temnotě

23. Musím odejít

Leanne

"Taky tě mám ráda, " vyklouzlo z mé pusy. Zajel mi rukou do vlasů a naklonil si mě k něžnému polibku. Jeho koutky rtů byly připraveny na úsměv a když se tak stalo, ohromilo mě to. Neviděla jsem kouzelnější moment, než když mi věnoval jeden ze svých upřímných úsměvů. Ale v tomto úsměvu bylo mnohem víc než upřímnost, poznala jsem z něj, že mě má upřímně rád.

Jenže já ho nemám ráda, lhala jsem. Divím se, že mi to spolknul. Tak slabý cit pro něj nemám, kdepak, moje srdce přímo hoří pro každý moment s ním, pro každý pohled a pro každé políbení. Zamilovala jsem se už v momentu, co jsem jej poprvé spatřila. No teď po společně strávených chvílích je to mnohem silnější. Je to láska. Ano ta mrcha mě opravdu pohltila, nesnáším jí, miluji jí. Stejně jako svého kovboje.

Ale on už ke mně nemůže patřit. Nejde to. Má na ranči povinnosti a musí tu zůstat. Já jsem jiný případ, chci dokončit školu. Chci vědět, že jsem k něčemu užitečná a ne jen zbytečná součástka vesmíru. Chci mít pocit, že jsem něco dokázala, že můžu být na sebe pyšná. A k tomu mi dopomůže práce žurnalistky.

Být novinářkou jsem vlastně nikdy být nechtěla, no osud mě k tomu dokopal. Chtěla jsem psát, vymýšlet si vlastní příběhy a třeba se i do něj zahrnout. Být hrdinkou, která všechny přemůže, protože je silná. Být tou, která najde místo ve svém životě a pravou lásku. Ale co se nestalo. Jednoho dne jsem na internetu narazila na inzerát, co hledal redaktorky. A tady jsem objevila svět, já to prostě zbožňuji.

Můžu si psát, o čem chci, vyhledávat zajímavá témata, scházet se s neobyčejnými lidmi, vyrážet na známá i tajuplná místa, vyzkoušet adrenalinové zážitky, potulovat se po státech a vyrážet i za ně. Ta absolutní svoboda mě prostě dostala.

Je to práce, která mě baví a bavit nepřestane. No a tak jsem se rozhodla si žurnalistiku taky vystudovat. Potřebovala jsem doplnit spoustu znalostí, naučit se spoustu věcí. A to mi toto studium umožnilo, jsem tu druhým rokem a připadám si čím dál plnější a chytřejší.

Proto musím odejít, musím ho opustit, Trhá mi to srdce na kousky, jako bych se pálila zaživa. Bolí to, sakra jak moc to bolí. Ale je to nezbytné. On si zaslouží víc. Zaslouží si rodinu a děti a já je teď nechci. Možná ve třiceti, možná ne, nejdříve chci kariéru. Chci cestovat a psát o tom články. Chci lidi informovat, jak je na světě krásně.

Tohle je to, co mi dodává energii. Upřímně jinak můj život stál za hovno, stereotypní a nudný, jen moje práce mě dokáže oživit. Jen moje práce a Sawyer. Ale to je teď minulost. Užila jsem si krásné chvilky a je čas jít dál. Je čas odejít, zamést po nás všechny stopy.

Nad tím jsem přemýšlela, zatímco jsem drtila Sawyerovi ruku. Pak mě popadl do náruče a odnesl do postele. Na chvíli jsem usnula. Probudila jsem se a byla noc. Moc vidět nebylo, ale já se přesto rozhodla, že je čas. Opatrně jsem se oprostila z jeho náruče a vyklouzla ven. Navlékla jsem na sebe džíny, triko a teplý svetr. Pobalila si tiše věci a ukradla mu klíčky od auta. Sebrala jsem ještě papír a propisku.

Naposledy jsem se ohlédla na svého spícího boha a smířená s jeho ztrátou opustila pokoj. Hodila jsem kufr do auta a odešla na terasu napsat vzkaz.

Sawyere Miláčku,

odpusť mi ten náhlý odjezd, ale ty patříš sem a já tam. Bude nejlepší se rozdělit. Nejezdi za mnou, jenom bys to zhoršil. Zasloužíš si víc, než ti můžu dát. Děkuji za všechny strávené chvíle s tebou .

Ps : Půjčila jsem si auto, nechám ho na letišti.

S láskou

Tvoje Lea

Položila jsem vzkaz na stolek na terase, nastartovala a zmizela z jeho života.

Info : děkuji za každý reads a votes, jen jsem ještě začala psát nový příběh Andělova zhouba - tak kdo bude mít chuť ;)