Neutop se v temnotě

27. Naděje na záchranu

Jelikož jsem dlouho do noci přemýšlela nad tím, jak se dostanu k Dougovi, usnula jsem až k ránu. Probudila jsem se, když už bylo slunce vysoko na obloze. Hřejivé paprsky mě lechtaly na rukách a části nohou, které mi vykukovaly z peřiny.

Měla jsem stále zaháknuté paže v poutech, takže jediné co jsem si mohla dovolit, bylo si sednout. Zápěstí jsem musela mít pěkně odřené, ruce mi ale úplně znehybněly a chyběl v nich cit. Nohy jsem nedokázala dát k sobě. Močový měchýř už taky pěkně dorážel a dožadoval se pozornosti. Musela jsem počkat, až mě ten hajzl odemkne a budu si moci dojít na záchod.

Uběhla asi hodina a konečně se objevil.

"Tak už ses vzbudila, Růženko, " posměšně prohodil, přišel ke mně a konečně mě z pout osvobodil.

"Odjíždím s Dougem a Francisem na sousední ranč, potřebují pomoci s označováním telat. Takže se vrátíme až zítra nebo pozítří, " doplnil. Sice jsem nechtěla na něj mluvit, ale potřebovala jsem vědět, kde je Gwen.

"Takže tvoje máma tu bude?" Zeptala jsem s asi až moc pozitivním nádechem.

"Ne, ta odjela na měsíc ke kamarádce do Sydney." Jeho prohlášení mě totálně zkazilo náladu.

"A sundáš mi ty pouta, konečně?" Vykřikla jsem. Nahnul se a zbavil mě jich.

Začala jsem si hned zápěstí masírovat. Měla jsem tam pěkně hluboké otlaky.

"Copak bolí ručičky?" Vyptával se ten zmrd. Nebyl hoden mé odpovědi. Otočila jsem se k němu zády a odcházela do koupelny. Už jsem byla téměř u dveří, ale surově mě chytl za loket a přitáhl zpátky.

"Když se tě na něco ptám, tak mi kurva odpověz, " a vrazil mi zase facku. Tvář mě pálila, cítila jsem se ponížená a tak jsem vykvikla "Bolí, jak by asi nebolely, pitomče", jeho výraz ztvrdl a napálil mi další, až jsem neudržela rovnováhu a napálila to do futer.

"Neser mě, ty krávo, nedopadneš dobře,"nadával mi.

"Zamknu tě tady, ještě bys mi zdrhla a pamatuj, jestli tu nebudeš, přijedu si pro tebe a pak čekej peklo."

Copak jsem už nezažila, pomýšlela jsem, vždyť horší už to být ani nemůže. Nevydala jsem ani hlásku a tak se naštval a s hlasitým prasknutím dveří odešel. Konečně klid.

Vlezla jsem do sprchy a drhla se žínkou a drhla, až jsem měla úplně rudou kůži. Pocit hnusu a špíny jsem ze sebe, ale nesmyla.

Podívala jsem se do zrcadla a zhrozila se. Bledá jak bledule, kruhy pod očima, vlasy jako racochejl. Tvář jsem měla napuchlou, pod jedním okem monokl, na lícní kosti ještě viditelný otisk dlaně. A všude se vyjímaly modrofialové modřiny. Jenom na zadku jsem měla rudé šlince. Vypadala jsem opravdu hrozně.

Nanesla jsem si na obličej uklidňující krém a rozčesala tu svoji hřívu. Trvalo mi docela dlouho vykouzlit něco jako vlasy. Pak jsem si zubni pastou upravila dech.

Napatlala jsem na sebe ještě tělový krém a odešla se do pokoje obléct. Vzala jsem si harémové kalhoty a bílé tílko. Za chvíli jsem slyšela motor auta. Odjíždějí, bezva.

Popadla jsem papír a napsala Dougovi vzkaz.

Dougu,
Pomoz mi prosím, Sawyer se změnil a mlátí mě a znásilňuje.
Lea

Tak hotovo, odnesla jsem to k Dougovi a dala mu to pod polštář, když se mi teď nepovede utéct, tak snad mi pomůže on.

Můj žaludek se dožadoval pozornosti a tak jsem si to štrádovala do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a padlo na mě zklamání. Bylo tam jen mléko. Uvařila jsem si tedy aspoň kafe. Sedla jsem si do jídelny a pomalu upíjela.

V tom jsem uslyšela zvuk přijíždějícího auta, naskočila mi husí kůže, rychle jsem vstala, až jsem na sebe kafe vylila. Nedbala jsem toho, že jsem se popálila a rychle se zamkla v koupelně.

Opřela jsem se o dveře a ani nedýchala. Slyšela jsem, jak se klíč vsunul do zámku a pomalu se otáčel.

Někdo vešel a zamumlal: "Proč je sakra zamčeno, Leo, jsi tu?" Volal ten hlas.

V tu chvíli jsem byla vděčná tomu nahoře, protože to nebyl tyran. Byl to Doug.

Vyběhla jsem z koupelny a skočila mu kolem krku. Pak už jsem to nevydržela a znovu se rozplakala. Drsná dlaň mě jemně hladila po zádech a já věděla, že jsem v bezpečí.