Neutop se v temnotě

2. Motýlci

Další den existence, další den smutku. Doufala jsem, že mě ta deprese za pár hodin přejde a budu se zase usmívat. Takovéhle dny, kdy o sobě pochybuji a všechny a všechno nesnáším, mám celkem často. Vstala jsem z postele a šla se trochu zkulturnit.

Při pohledu na své rozježené vlasy, oteklé oči s kruhy pod očima a smrtelně bledou pleť jsem vyjekla zděšením. Naštěstí jsem si uvědomila, že to není strašidlo, ale jen moje tvář bez líčidel. Poplácala jsem se po tvářích a¨snažila se dodat si trochu barvy, ale marnost nad marnost. Tohle spraví leda tak plastická chirurgie nebo tuna make-upu.

Snažila jsem se to zacuchané a neúmyslně dredovité vrabčí hnízdo nějak zkorigovat a vytvořit z toho vlasy. A celkem se mi to i povedlo. Trochu jsem je nalakovala, aby držely tvar a pak už jen přes ně upevnila čelenku.

Otevřela jsem skříň a vypadlo na mě oblečení. Doslova vypadlo, neumím dělat komínky, prostě něco vezmu, mrsknu to do skříně a zavřu. Pak se stačí jen pomodlit, ať to skříň snese a je to. Má to výhodu, prostě, co první ze skříně vypadne, to si na sebe vezmu a nemusím se trápit výběrem oděvu.

Dneska to byly džíny a bílé tílko s kardiganem. Pochválila jsem skříň za dobrou volbu a navlékla to na sebe. Teď zbývá ještě zkulturnit svůj obličej. Trochu jsem se namalovala, ale mým nevýrazným a zapadlým očím to moc nepomohlo. Pořád jsem vypadala, jako bych vyšla z márnice.

Nejsem vyloženě ošklivá, ale ani vyloženě hezká. Něco mezitím, na svůj vzhled už jsem si za ta léta celkem zvykla, na co jsem si ale nezvykla je okolí. Většina lidí, co znám se ke mně chová jako k moru.

Tak není divu, že moje sebevědomí je nižší než Jelení příkop. Udělala jsem si snídani a hlavně kafe. Káva je moje droga. Bez ní den prostě nemůže začít. Rozhlédnu se po bytě, jestli jsem něco nezapomněla.

Jen na okraj, žiju zde sama, před dvěma roky jsem se odstěhovala od rodičů. Chtěla jsem jít studovat žurnalistiku a mým snem byla vždy univerzita Kingter a tak jsem se z New Yorku přestěhovala do New Yearsey. Tady mám aspoň klid. Poněvadž u nás byla vždy tak trochu Itálie. Pořád jen křik a hádky akorát rozbíjení talířů nás minulo.

Chtěla bych nějakou spolubydlící, ale moje popularita na škole je v dosti záporných číslech. Za chvíli mi začíná hodina, tak musím trošku popohnat. Zamkla jsem byt, zkontrolovala to ještě a vydala se k mému citroenku C4. Jinak pojmenovala jsem si ho Brouček pytlíček. Trochu úchylné, já vím, ale kdo řekl, že jsem normální.

Přijela jsem před školu, uviděla kamarádku Zoe a hned k ní štrádovala. Ona se hned rozkecala o svým novým objevu a já měla chuť zdrhnout.

„Leo, on je úplný bůh sexu, na něj Kall rozhodně nemá, udělala jsem se asi desetkrát za noc." Tak tyto detaily mě teda vůbec nezajímaly, spíše se mi zvedal kufr. Fuj. Jak o tom může mluvit, ještě mi prozradila i jeho délku. No potěš koště. Jsem asi divná, ale myslím, že tyto věci patří jen mezi čtyři oči.

Já bych jí o svém sexu rozhodně ne vyprávěla. Asi jsem staromódní, ale je mi putna, co si kdo myslí. Nový semestr začíná a já doufám, že bude lepší. Nejdříve jsme měly se Zoe hodinu španělštiny. Sešlo se nás tu dost z našeho oboru. A i pár lidí, co neznám.

Bavíme se se Zoe o jejím bratrovi, který je příšerný raubíř, a dost se smějeme. Učitel se někde zdržel a tak máme volnou zábavu. Dívám se po lidech, co zde sedí, většinu znám, máme stejný obor, ale je tu i pár nových tváří.

Náhle se úplně vyděsím, protože někdo vletěl do učebny a práskl hlučně dveřmi. Podívala jsem se na toho narušitele a úplně oněmněla, když jsem uviděla krátké lehce nagelované hnědé vlasy a potom i oči jeho majitele.

Byl lehce zadýchaný, nejspíš proto že běžel maraton, a udiveně těkal pohledem po místnosti. Nemohla jsem se na něj vynadívat, nebyl ani nijak extra krasavec, ale měl kouzlo osobnosti, tedy aspoň pro mě. Mé dosud zmrzlé srdce na něj reagovalo a chtělo se s ním blíže seznámit. Dech se mi ztížil a já měla problém uhnout očima z toho kluka.

„On tu učitel Smith ještě není," udivil se nahlas a bouchnul taškou o lavici.

„Ne, ještě nepřišel," odpověděla jsem na jeho otázku a naše pohledy se svázaly. Cítila jsem šílené napětí a nedokázala zrak odtrhnout. Jeho štíhlá postava se rozplácla na židli a pořád na mě hleděl.A já mám velký problém, protože jsem se asi právě poprvé zamilovala.