Teď jsem jako ty? /w Kovy

1. Ten neznámý

Už jen pár minut zbývalo do konce poslední vyučovací hodiny týdne. Čekání se zdálo jako nekonečné, protože tou hodinou byl tělocvik, který učila velmi staromódní a přísná učitelka. Nikdy nikoho nepustila, dokud neměl splněno.

Rozálie se netrpělivě podívala na hodiny visíci nad tělocvičnou. Chtěla už opustit tyto prostory, ale ještě ji čekal šplh po laně. Naštěstí byla hned druhá v řadě. Musela jen čekat, než to vyleze její spolužačka, jež naštěstí byla dobrá.

„Urbánková! Jste na řadě!" zvýšila na ni hlas učitelka, aby ji vytrhla z různých a nezajímavých myšlenek. Bylo ji naprosto jasné, že utíká myšlenkama pryč.

Dívka si zoufale povzdechla a šla k lanu. Zastavila se před ním a zoufale si jej prohlédla. Uchytila se co nejvýše dokázala a vzhlédla nahoru. Bílá čára na laně, označující cíl, se zdála nesmírně daleko.

Neboj se Rozi, to zvládneš, povzbudila sama sebe odhodlaně. Odrazila se a pořádně vyskočila. Chtěla se tím dostat alespoň do poloviny, ale místo toho sklouzla kousek dolů.

O vyšplhání se pokoušela asi pět minut. Docházely jí síly, trpělivost a vůbec celá její drahocenná vůle. Nakonec se rozhodla, že prostě odejde. Stejně bylo oficiálně po vyučování. Slezla opatrně dolů a vydala se sebejistým krokem ke dveřím: „Nashle," rozloučila se s drzým nádechem v hlase.

„No moment, Urbánková, pokud vím, bílé čáry jste se nedotkla," ukázala přísně nahoru a to donutilo Rozi zastavit. Otočila se na ni. Chvíli nic neříkala. Rozmýšlela se, jak má slušně vyjádřit to, co chce říct. Napadaly ji jen samé nadávky.

„Promiňte, ale já musím jít. Je už dávno konec hodiny a chci stihnout tramvaj," energicky založila ruce na prsou, což ji dodalo na vážnosti.

„Tak budete mít neomluvenou hodinu,"podotkla učitelka s nezájmem.

„Nemůžu mít neomluvenou hodinu. Hodina už skončila," s touhle větou se otočila na patě a vydala se ze dveří.

Zamířila do šaten, kde se rychlostí blesku převlékla do roztrhaných světlemodrých džínů, černého nátělníku a bílého ponča s aztéckými vzory.

Ponča nosila hodně často. Dokonce i v létě. Přišlo ji to daleko elegantnější a vhodnější než nějaký croptop, ze kterého pomalu skoro všechno leze.

...

Vyběhla ven ze školní budovy a na krátkou chvíli ji oslepilo květnové slunce. Žádné mraky mu nestály v cestě a tak dost zahřívalo vše kolem.

Rozkoukala se a odhrábla si své neposedné vlasy z očí, aby jí nebránily ve výhledu. Zrak stočila směrem k tramvajové zastávce stojící zhruba sto metrů od školy. Viděla na ni dobře a tak si všimla, že tam tramvaj už stojí.

Nahodila batoh na záda. Rozběhla se směrem k zastávce tak rychle, jak jen mohla. Běžela úplně bezhlavě. Dokonce málem srazila jednu stařenku o berlích na zem. Dívala se za běhu do země, aby nezakopla. Nechtěla jít domů pěšky. Musela to stihnout.

Doběhla tam za pár sekund, ale bylo to naprosto zbytečně. Všimla si totiž, že nastupuje dost lidí a tak by tramvaj stihla i pěšky. Byla docela naštvaná, že se nepodívala pozorněji. Místo toho si dala dalších pár metrů běhu, které zhruba před třiceti minutami absolvovala už ve škole.

Stoupla si na konec fronty, hrábnula do kapsy a vytáhla si peníze. Prohlédla si všechny ty lidi před ní. Byli to téměř samí důchodci. Nakouknula do tramvaje přes okna. Vypadala dost přeplněně. Dokonce neviděla ani na protější stranu. Projela jí vlna úzkosti při pocitu nedostatku osobního prostoru. Už teď se cítila jako sardinka v plechovce.

Konečně přišla na řadu. Vešla dovnitř a dala řidiči své peníze. Ten ji na oplátku dal lístek. „Děkuju," poděkovala Rozi tichým tónem a vydala se dál do vozu.

Snažila se dostat co nejvíce dozadu, protože to tam vypadalo o něco prázdněji. Dostala se k dalším dveřím tramvaje, kde bylo nejméně lidí, aby se dalo vystupovat a taky volné sedadlo. Zarazila se. Podívala se kolem sebe. Všude kolem ní byli starší lidi, u kterých se opravdu divila, že si nikdo z nich nesedl. Brzy jí taky došlo proč.

Ta stará generace nedělá nic jiného, než to, že odsuzuje naší generaci, pomyslela si s mírnou naštvaností a prohlížela si kluka, který seděl u okna na onom dvojsedadle. Vypadal upraveně a slušně. Neviděla na něm nic špatného, snad jen to, že neodtrhl oči od svého mobilu. Hádala, že to byl ten velký problém, proč si se špatnými klouby nesednout na sedačku a raději stát.

Rozálie to nějak neřešila. Sama byla docela závislá na svém mobilu. Využila toho. Určitě to byl normální člověk. Neviděla ho nastupovat, ale myslela, že to je kluk od nich ze školy. Žádný jiný „problém" na něm nezpozorovala. Sundala si batoh, který si po rychlém sednutí položila na klín. V tu chvíli zaregistrovala pohyb toho kluka.

Po očku se na něj podívala. Díval se na ni. Měl magicky hluboký pohled. A taky poměrně naštvaný. Rozi napadlo, že se asi měla zeptat, než si k němu sedne. Obvykle se to dělá. Nicméně teď už na něj mluvit nechtěla, tak se jen bezmyšlenkovitě usmála. Z jeho strany ale nepřišla žádná odezva. Stočil svůj pohled zpět k mobilu a koukal do něj po zbytek cesty.

Pozn. Autorky: Tohle je druhý pokus o první kapitolu. Ta první byla dost blbá, tak se omlouvám všem, kteří to budou číst znovu :)