Berte prosím tento příběh s rezervou. Psala jsem ho někdy ze začátku roku 2016 abych dokázala, že některé youtuberské fanfikce se dají napsat docela reálně. Bohužel se toho docela dost změnilo, ale tento příběh je jediný, který jsem kdy dopsala a už...
Oběd s Marinem proběhl nakonec v dobrém duchu. Hned po vážném rozhovoru zavedli pozitivnější téma. Vyprávěli si mezi sebou různé historky a smáli se. V takovém případě se ani nedalo zůstat jen tak v klidu.
Po rozhovoru se rozhodli sehnat si nějaké vychlazené pití, aby nezkolabovaly. Ono se to totiž nezdálo, ale i přes huňaté šedé mraky dokázalo slunce docela dost pálit. Štěstí pro ně bylo, že v budovách byla puštěna klimatizace. Rovnou se vydali i zpět. Cestou potkali Kovyho a Nicol. Oba vypadali ustaraně.
„Co je?" zeptal se nechápavě Martin.
„Teď už nic, hledali jsme Rue. Dlouho se neukázala, tak mě napadlo, jestli se neztratila nebo tak," svěřil se s Karel úlevným hlasem.
„Aha," odpověděl Martin.
„A proč? Vždyť už se tu vyznám," obhájila se.
„Aha, no, pro jistotu," odpověděl. Neodpověděl přesně. Chtěl to nějak šikovně obejít. Hlavou se mu totiž honili myšlenky ohledně rozhovoru z vlaku. Napadlo jej, že mohla klidně odejít a schválně mu to neříct. Vlastně by se ani nedivil po tom, co předvedl. Ulevilo se mu, když ji viděl, jak se usmívá.
„A kde jste byli?" zeptala se Nicol v pokusu uvolnit atmosféru. Její obličej zase zdobil úsměv.
„Na obědě," usmál se spokojeně Martin a pohladil si břicho. Dával tím najevo, že ukojil svůj nezvladatelný hlad.
„A bylo to dobré?"
„Jo. Hodně. Smažák je vždycky dobrý," uchechtl se.
„A druhé jídlo? Co tam je?" vyzvídala dál druh jídla, který by si mohla dát.
„Nějaké maso," pokrčil rameny. Nepamatoval si jaké.„Ale," tohle slovo speciálně zdůraznil. Chystal se říct něco významného a majestátního: „Mezi menšími jídly mají vafle s ovocem," mrkl na ni. Moc dobře věděl, že tuhle pochoutku milovala.
Nikče se rozsvítily oči: „Tak to se jdu ještě najíst, dokud je čas," pousmála se a zeptala se Kovyho, zda ji nechce dělat společnost. Rozhodl se pro ano. Už nějakou chvíli mu žalodek vrčel jako nějaký pes. Ne nadarmo se říká, že je člověk hladový jako vlk. Vysoký kluk a malá žena se vydaly společně do kantýny.
„Tak přeju dobrou chuť, my se zatím vrátíme," zavolal na něj ještě zpátky.
„Dobrou chuť," zavolala na ně i Rozi.
Vydali se pomalu zpátky, nechtělo se jim spěchat.
„Viděla jsi tu naši fotku?" promluvil, jakmile se mezi nimi rozhostilo trapné ticho.
„Ne," zavrtěla hlavou, tím mu rovnou dala pokyn k tomu, aby vytáhl svůj mobil z kapsy krátkých světle hnědých kraťasů.
„Je cool," pousmál se, když ji našel. Mobil ji podal.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
