Teď jsem jako ty? /w Kovy

22. Otázky a odpovědi

Odložil své smoothie a nadechl se. Rozálie se na něj podívala. Poznala, že se k tomu schyluje, tak se naposledy napila a položila to své. Začala mu věnovat svou plnou pozornost. Byla tak nervózní. Nemohla se dočkat, až to z něj konečně vypadne.

„Takže, teď k té otázce," oznámil jí. Šel na to docela pomalu.

„Ano?" tázavě přikývla dívka jako důkaz, že jej poslouchá.

„Fajn. Za dva dny pojedu do Prahy na setkání s nějakýma lidma. Pojede i Martin a tak mě napadlo, napadlo mě, jestli nechceš jet taky?" zeptal se. V půlce věty se seknul.

Tuhle otázku opravdu nečekala. Napadalo jí snad tisíc možných variant, ale tohle ne. Docela si nadávala jak byla naivní, že čekala něco více. Tohle se ale jevilo jako nějaká obyčejná sešlost. Chce ji snad představit svým přátelům? Nebo by za tím mohlo být i něco jiného?

Chlapec sedící naproti ní si všiml její bloumavého nechápavého výrazu: „Víš, chtěl bych tě představit pár lidem a tak. Asi bys je viděla až na místě," osvětlil to trošku.

Tohle ji docela potěšilo. Bylo to pro ni docela dobré znamení. Dávala docela naději tomu, že by mezi nimi mohlo být něco víc. „Aha a to je nějaká akce nebo-?" potřebovala se trochu ujistit. Nepřerušovala oční kontakt.

„Dalo by se tak říct. Tak co? Jela bys? Vlak bych ti klidně zaplatil," informoval ji okamžitě, nechtěl, aby problém mezi nimi byl vlak.

„Ne, to ne!" zavrhla okamžitě. Připadalo jí, jakoby si tím placením něco dokazoval: „Vlak opravdu nebude problém. Spíš rodiče. Na jak dlouho by to bylo? Třeba bych se nemusela ani ptát," připadala si trochu hloupě. O tátovi mohla říct, že by s tím neměl problém, spíš máma.

„No," trochu znejistěl, nechtěl aby to vyznělo nějak špatně: „Na dvě noci" řekl nakonec.

„Cože?" podivila se nad tím, teď vůbec nevěděla, co odpovědět.

„Poblíž toho místa je hotel nebo tak, ono už je to zařízené, takže bys to nemusela ani platit," ujišťoval ji.

„Jakto?" zajímalo ji.

„Protože se většinou zamluví i pokoje navíc, ale to je vedlejší," nechtěl odbíhat od původní otázky. Ta otázka byla tak prostá, ale skrývalo se za ní toho tolik, že se začínal bát více toho, že to příjme. Ona to ale musela příjmout. Musela to udělat, aby jí mohl říct všechno ostatní. Projistotu ji tu otázku zopakoval: „Tak co? Jela bys?"

„No," docela nad tím váhala. Zamyšleně si olízla rty. Opravdu nevěděla, co od toho má čekat. Sama se různým společenským akcím vyhýbala, ale tahle se jí přímo nabízela. Ještě k tomu s člověkem, kterého má opravdu ráda. „Tak dobře," souhlasila. Musela se hodně přemáhat k vyřčení a doufala, že toho v budoucnu nebude litovat.

„Super!" usmál se nadšeně její, momentálně velmi veselí, kamarád. Všechno z něj opadlo. Alepsoň to tak vypadalo. To ale nikdo nevěděl, jaký boj uvnitř sebe skrývá. Všechno praskne. Brzy.

„Počkej, ještě se musím zeptat těch rodičů,"

Táty. Za mámou by s tím raději nechodila.

„Dobře, ale oni ti to dovolí. Musí," zasmál se.

„A sešli bychom se na nádraží?" vnesla další dotaz.

„Já bych ti pak napsal, popravdě ani nevím spoj," přiznal. Většinou všechno sám řešil na poslední chvíli, jelikož neměl pořádně čas. Tentokrát se však bude muset překonat, aby se s ní mohl domluvit trochu více.

Když si všechno ujasnili, ještě si pár věcí řekli a pak se rozhodli to rozpustit. Kája měl zase něco na práci. Zelenookou dívku dopíjející své smoothie zajímalo co, ale přišlo ji nevhodné se zeptat, tak to nechala raději být. Nechtěla mu lézt do soukromí nebo tak. Sama to neměla ráda. Sice byli teď kamarádi, ale sama nedokázala určit v jak moc velké míře. Navíc to její kamarád zamluvil otázkou týkající se toho, kam ji doprovodí. Jestli k mámě, nebo k tátovi.

Karel dovedl Rozi k jejímu tátovi. Šli pěšky, docela pomalou chůzí, takže to nebyla nějak krátká cesta. Brali to hlavně přes parky. Chtěli mít něco i z okolí. Docela dobře si popovídali o různých věcech. K některým se z novu vrátili, sem tam zavedli úplně nové téma, které by normální lidé nezavedli. Jednalo se o naprosto zbytečné věci.

Rozloučili se opět pomocí objetí. Opět to byl pro Rozálii dokonalý pocit, snad ještě lepší než minule. Všechny buňky v ní na těch pár okamžiků úplně ožili a uspořádali taneční představení v mozkovém centru týkajících se citů. Kdyby záleželo na ní, asi by jej už nikdy nepustila. Tenhle obraz však okamžitě zavřela do šuplíku své mysli zvaný možná někdy.

„Tak ahoj," rozloučili se nakonec a vydali se každý svou vlastní cestou.

Rozi vešla domů a první věc, kterou udělala, byla, že začala okamžitě hledat tátu. Chtěla se ho rychle zeptat. Mít to za sebou. Našla ho v obýváku koukajíc se na nějaký z jeho oblíbených filmů. Nadechla se pro kuráž a vydala se ho vytrhnout z děje. Vzala do ruky ovladač a zmáčkla na něm tlačítko s vyobrazením dvou rovnoběžných čár. Pauza.

„Tati?" zeptala se tiše.

„Ano?" zeptal se se zájmem a přerušil oční kontakt s televizí.

„Víš, chtěla bych jet... za dva dny do Prahy, s kamarády. Na tři dny. Mohla bych?" zkousla si spodní ret. Jeho odpovědi se docela bála.

„Dokážu si docela představit pojem kamarádi. Alkohol, možná nějaké drogy," zvlážněl.

„Přestaň," zasmála se Rozálie jeho přehnaně vážnému výrazu: „Víš, že taková nejsem," připomněla mu. Teď zase zvážněla ona. Opravdu docela chtěla jet, přesto, že měla z toho docela strach.

„Já vím," ujišťoval ji rodinný filmový maniak: „Přece jen do Prahy na dvě noci a ještě k tomu s lidmi, které neznám? Určitě nejsou plnoletí. Pojede i Makina?"

„Ale ano jsou," lhala. O nikom z nich nic nevěděla: „A Maki nepojede. Do Prahy se mnou pojede můj kamarád, je mu 19, a tam se potkáme s ostatními," vysvětlovala obávajíc se, že to nezní vůbec věrohodně. Přece jen by bylo divné říct pravdu. Tati, znám jen dva z nich a to možná jen měsíc.

„Aha, no... " zamyslel se nad tím: „A zavoláš mi večer a ráno, že jsi v pořádku?"

„Tati," řekla dlouze a otráveně.

„Co? To je moje podmínka. Jsi pořád ještě moje dcera," připomenul jí.

„Hmm, tak fajn," kývla na souhlas: „Ale neříkej to mámě, že tam jedu,"

„To nejde," zavrhl ihned: „Je ti sice skoro osmnáct, ale i tak by to mohla dát k soudu a nebylo by to příjemné ani pro jednoho z nás,"

„To je fakt, tak jo. Díky," usmála se sladce a obejmula ho. Jo, už i ona přiznávala, že mu jako rodiči nadržuje.

Pozn. autorky: Tak tady to je, kapitola, na kterou mnoho z vás čekalo :D Některé jsem možná potěšila, některé možná zklamala, ale všem vám musím připomenout, že se teď odehraje docela velký drámo, takže se máte na co těšit. Jinak bych chtěla opět poděkovat za milé komentáře, které jsem u předchozích kapitol našla :)

Ps: Tuto kapitolku věnuji Adell_ka, která nejvíce přiblížila otázku, takže si to zaslouží :) Děkuju ti i za to, že tuto povídku čteš :)