Teď jsem jako ty? /w Kovy

33. Omluva

Rue se vydala Káju vyhledat okamžitě, jakmile začal ohňostroj. Normálně by se na něj podívala, ale teď měla potřebu někomu skvělému sdělit něco důležitého. Při rychlé chůzi a vyhledávání se sem tam mrkla směrem k nebi a pokochala se různě barevnými blikajícími světly. Bylo to nádherné zakončení akce. Působilo to opravdu velkolepě.

Prodírala se skrz masu mladých lidí, aby se dostala k volnému průchodu, a zběsile se rozhlížela kolem. Její zbrklé hledání způsobilo to, že do někoho hned při vstupu do vymezených prostor, narazila. Vzhlédla. Spatřila MenTův zvědavý výraz: „Kam tak spěcháš?" zeptal se překvapeně.

„Za Kovym," odpověděla okamžitě: „Teda Kájou," zavrtěla hlavou. Nechtěla ho oslovit jeho přezdívkou.

„Jo, no," rozhlédl se kolem: „Ten je támhle," ukázal směrem, kde se tyčila Karlova dlouhá vyzáblá postava. Něco zběsile probíral se Shopaholičkou.

„Díky," usmála se na něj Rozi a s poklidem se vydala za ním. Měla štěstí. První si ji všimla usměvavá Nicol a vymluvila se na to, že musí něco zařídit. Rychle se vydala za Martinem a zavedla bez problému rozhovor s ním. Začali se jí vytrácet z dohledu.

Kája se neotočil a Rue toho nadšeně využila. Zaklepala mu na rameno: „Já jsem to viděla," oznámila pyšně.

„Co?" otočil se. Jeho blankytní oči se rozzářily.

„Ty slzy," objasnila mu to.

„Jo tohle," podíval se do země a přemýšlel, co na to říct: „Dostalo mě to. Na takové velké akci jsem vlastně poprvé," pousmál se. Rozi na něm tak nadšený výraz ještě neviděla. Nervózně se zavrtěla.

„Tak to je fajn, že jsem tu mohla být s tebou a vidět to. Je to něco... nového. A neskutečného. Ale to není důležité. Víš, chtěla bych ti něco důležitého říct," zavedla na to rovnou řeč. Přišlo jí to jako vhodná chvíle. Navíc už to chtěla mít za sebou. Myslela na to už hodně dlouho.

„Ano?" nadzvedl obočí.

„No," nadechla se: „Byla hloupost se na tebe naštvat. Teď už všechno chápu. A musím říct... ve tvém případě bych se zachovala stejně," přiznala a pokračovala: „Takže jediný člověk, který by se měl omlouvat, jsem já,"

Karel se zarazil. V jeho očích se začalo zrcadlit mnoho zvláštních pocitů. Mohl si z nich vybírat. Nakonec se opět pouze usmál: „To není pravda," chtěl ji vyvést z omylu.

„Ale je," vyhrkla okamžitě: „A nesnaž se to vyvracet!" zatvářila se výhružně, ale jen na chvíli.

„Dobře," zvedl ruce na svou obranu: „Ale myslím si svoje. Mně by stačilo, kdybys přijala moji omluvu,"

Rozálii se na čele vytvořila naštvaná vráska. Nepatřila jemu, tedy z velké části ne. Byla naštvaná pouze sama na sebe: „Pochop, není co přijímat,"

„Jak jsem řekl, měl jsem ti to říct dříve,"

„Mohls, ale bůhví, co by to udělalo," pokrčila rameny.

„Byla bys na mě naštvaná více?" zeptal se pozvednutým obočím.

„Možná. Možná bych se s tebou nekamarádila," zauvažovala nad tím. Dokázala by vůbec být tak povrchní?