Teď jsem jako ty? /w Kovy

16. Malinový čaj

„Kájo," snažila se pousmát utírajíc si obličej rukávem. Úplně si ho dřela, jako by se snažila zamazat stopy po slzách. Nechtěla před ním vypadat jako chudinka.

„Rozi, to nezakreješ," řekl okamžitě, když viděl, jak po obličeji nebezpečné přejíždí mikinou. Ruku ji chytil, aby toho nechala: „Podivej, jak se třeseš," poukázal na ni.

Podívala se na své ruce. Opravdu se třásla jako osika. Uvědomila si, že jí je opravdu zima. Bylo to akorát tak na zápal plic. Podívala se na něj uslzenýma očima.

„Pojď sem," pousmál se a přivinul ji k sobě. Jeho hlavní záměr byl zahřát ji, ale ne nadarmo se říká, že objetí je nejlepší lék.

Rozálie ho objala kolem pasu, docela chabě, ale on se s tím nějak nemazlil. Obejmul ji pořádně, což Rozi vykouzlilo úsměv na tváři.

Po chvíli se pustili. Už mokrý i on.

„Nechceš jít na chvíli dovnitř?" zeptal se a poukázal na otevřené dveře. Usmál se.r

„Nechci rušit, navíc jsem celá mokrá..." vyhýbala se tomu. Měla dobré a správné argumenty.

„A taky promrzlá. Prosím tě, nikdo není doma, rušit určitě nebudeš a to že jsi mokrá vůbec nevadí, hlavně, aby jsi byla v teple," mrkl na ni a pokynul jí, aby šla dovnitř.

„Tak dobře," vykouzlila na rtech úsměv a změnou mimiky ji steklo několik kapek po bradě dolů. Vyšla směrem ke dveřím.

„Chovej se jako doma," požádl ji s úsměvem hned, jak oba přešli práh. Zavřel dveře.

Konečně v teple, pomyslela si Rozi stále majíc ten pocit, že otravuje.

„Asi by bylo fajn, kdyby sis vysvlékla tu mikinu, dám ti ji uschnout," natáhl k ní ruku.

„Jo," přikývla a dala mu ji. Tričko měla hrozně promočené také.

„No, možná i to triko... teda, jakože aby ti uschlo. Mohu ti dát nějaké své, bylo by ti trochu větší, ale alespoň budeš v suchém a třeba se nám podaří zamezit zápalu plic nebo něčemu takovému,"

„Jo, to by bylo asi fajn, pokud by s tím nebyl problém," ujišťovala se.

„Vůbec, počkej," usmál se a vydal se do jiné místnosti. Po chvíli se vrátil s černým tičkem, na kterém byli pravidelné malé bílé tečky.

„Děkuju, vyperu ti ho a vrátím ti ho," natočila koutky směrem nahoru.

„To ani nemusíš, moc ho nenosím. Nechceš půjčit i kalhoty, možná taky něco najdu," zeptal se ještě, ale než stačila cokoliv říct, zmizel. Vrátil se s nějakýma šedýma žíéhanýma teplákama. Vypadaly téměř nově. „Převléct se můžeš třeba v koupelně," poukázal hlavou na místnost.

„Tak dobře, moc děkuju," usmála se a šla se převléct.

...

Vyšla ven z koupelny, vlasy sepnuté v neupraveném drdolu, hledajíc jej. Ani nemusela hledat dlouho. Byl hned v první místnosti, kterou hádala. Byla to totiž ta, do které šel pro oblečení.

Všimla si, že už byl také převlečený do něčeho domácího. Než na něj promluvila, rozhlédla se po místnosti. Nevypadala jako klasický klučičí pokoj. Byl uklizený a působil více pozitivně, zřejmě to dělalo velké okno a stěny namalované na oranžovo.

„Jsem tady, ještě jednou ti děkuju," usmála se.

„Nemusíš děkovat. Jen chci na oplátku vědět, co se ti stalo,"

Její výraz se změnil v lehce polekaný.

„Neboj, dělám si srandu. Nebudu z tebe nic páčit," spatřil úlevu a zajiskření v jejích očích: „Udělal jsem ti čaj," informoval ji nakonec.

„Jé, moc děkuju," usmála se zářivě. Ihned se k němu vydala, aby se pořádně zahřála.

„Neděkuj pořád, nenechám tě umrznout," zasmál se.

Rozi se na něj usmála z poza hrnku plného malinového čaje. Měla ho moc ráda a opravdu ji dokázal zahřát. Při pití se ještě rozhlížela po jeho pokoji a všimla si velké zrcadlovky položené na počítačovém stole.

„Ty fotíš?" zeptala se zaujatě a ukázala na zrcadlovku.

„Jo, fotím," řekl dlouze, jakoby si to právě vymyslel, ale snažil se tvářit přesvědčivě.

„To je fajn, ukážeš mi někdy fotky?" znělo to spíše jako žádost.

„Jo, možná, dlouho jsem nefotil," usmál se a chtěl změnit téma, tak se zeptal na první otázku, která ho napadla: „Chutná ti čaj?" zeptal se hloupě.

„Jo, malinový mám ráda," usmála se: „Ale když ne fotky, mohl by jsi mi ukázat ty kazety, ať trochu zabijeme čas," napadlo ji.

„Dobrý nápad," přikývl a šel téměř s výskokem pro kazeťák: „Alespoň se nasmějeme. Pustím ti tu úplně nejhloupější kazetu, ale pamatuj, byl jsem malý, neodsuzuj," zasmál se předem. Opravdu si trochu přilpadal jako exot, když vzpomínal na obsah té kazety.

Položil kazeťák před ně na stůl, zapojil ho a vložil do něj kazetu.

„Jsi si jistá, že chceš zažít vážnou újmu na životě?" zeptal se naprosto vážně.

Přikývla.

„Tak jo," usmál se a začal kazetu přečátet na úplný začátek. Začal se ozývat zvuk přehrávající se pozpátku. Uplýval dost rychle, takže se kazeta brzo ocitla na své první a jedné z Kájova mnoha vteřin života.

Pozn. autorky: Proč mi přijde, že se ten příběh vůbec nevyvíjí a je to hrozná nuda? :D Doufám, že to tak přijde jenom mě a nikdo mi v komentářích, které mě vždy hrozně potěší, nelže :D Bylo by to zdrcující. Nicméně děkuju opět za přečtení, votes a krásné komentáře :)

PS. Kapitolu po dlouhé době věnuji a tentokrát Kralovi za to, že to čte a má na to tak pěkné ohlasy, moc ti děkuju :3