Teď jsem jako ty? /w Kovy

11. Dnešní Generace

„Jsi v pořádku?" nabrala vážnějšího výrazu stále se usmívající.

„Jo, to přejde," pousmál se a sesunul se na lavičku opodál.

„Fajn," kývla a posadila se vedle něj. Vzala brčko a chtěla si čajové víčko probodnout, ale Karel ji zastavil.

„Počkej, schválně, kdo se trefí více doprostřed. Tři, dva, jedna..." odpočítával a na „teď" oba rychle vrazili slánku do nápoje a porovnávali to.

„Vyhrál jsem!" zajásal Kája a pořádně se napil.

„Za to koleno odměna," pokývala hlavou a upila trochu.

„Ále, už to dávno nebolí," mávnul lhostejně rukou: „Nechtěla ses na něco zeptat?" připomněl jí. Vzpomněl si na nedokončenou otázku ze schodů.

„Jo no vidíš," chtěla pokračovat, ale seknula se: „Už ale nevím na co."

„Aha, nevadí," přiložil své plné rty k brčku, aby se znovu napil.

„Kam vlastně chodíš do školy?" zeptala se. Uvědomila si, že to byla ta otázka ze schodů, ale nedala to najevo.

„Na Dašák," na chvíli se zamyslel, jakoby to snmad zapomněl: „Na ten gympl, kdybys neznala tu zkratku," s úsměvem na ni mrkl.

To bylo flirtovné mrknutí? Ihned to vyhnala z hlavy a odůvodnila si to tak, že ji jen chtěl objasnit, jaká škola to je. Neblázni, okřikla se v duchu a rozhodla se pokračovat ve svých zvídavých dotazech. Dávala si však pozor, aby to nepřeháněla.

„Aha, proč teda vystupuješ tak brzo? Můžeš klidně jet o zastávku dál," teď se trochu bála, zda se neptá na něco, na co by neměla. Doufala, že ji při nejhorším zarazí.

Vypadal, že mu to vůbec nevadí, spíš naopak: „Rád se projdu. Navíc na té ulici je kavárna," pronesl až příliš významným hlasem.

„Aha, takže pán je závislák na kávě?" dobíravě se pousmála.

„Ten největší závislák," energicky přiznal.

„A proč máš teď v ruce bubbletea?" zasmála se.

„Nevím, přišlo mi to lepší. Nevím, zda kávu piješ a já mám v sobě už tři," byl donucen zasmát se sám sobě. Nikdy o sobě neskrýval, že je na kávě závislý, ale poslední dobou si to uvědomoval víc a víc.

„Jo ták," přidala se k němu a napila se. Vtáhla do sebe pár narůžovělých sladkých kuliček.

Zapovídali se docela dobře. Našli mnoho společných témat, o kterých se dokázali bavit dost dlouho. Dokonce se více zajímali o rozhovor, než o své mobily a pití čaje. Dozvěděli se o sobě nějaké obecné věci ohledně zájmů a dokonce nahodili i téma ohledně dětství.

Z rozhovoru je vyrušil zvuk fotoaparátu. Oba zvedli hlavu. Před nimi stála zhruba dvanáctiletá vyšňořená holka s Iphonem v ruce. Vypadala jako takové to klasické dobové dítě, kvůli němuž celá nová generace sklízela jen samé nadávky.

Tvářila se zaskočeně, protože zapomněla vypnout zvuk foťáku. Usmála se na Karla a Rozi ignorovala: „Ahoj Ko,"

„No ahoj," přerušil ji Kája, aby nedořekla to slovo, pro něj velmi osudné slovo: „To se nemůžeš alespoň zeptat?" položil své bubbletea na lavičku a vstal, aby se s ní tedy vyfotil a dál to nějak neřešil. Všimnul si dalších pěti, trochu starších, holek stojící opodál. Nějak se to kolem nich začínalo shromažďovat.

„Rozi?" oslovil dívku, svou kamarádku, s níž tam byl, aby získal její pozornost: „Musíme jít." Řekl naléhavě. Naznačil svýma modrýma očima cizí přítomnost. Chtěl, aby si to vyložila tak, jako předtím. Nechtěl, aby pomocí šílených fanynek, jež nedopřejí ani soukromí, zjistila, kdo je.

„Dobře," kývla chápavě a pro efekt se podívala na čas: „To už je tolik?" zeptala se udiveně.

„Jo, nestíháme!" vzal si z lavičky čaj a podal jí i ten její: „Na, šup a jdeme." Popohnal ji, dokonce do ní lehce strčil a rychle se vydal za ní.

Vyšli ven z nákupáku a Rozálie se do něj ohradila. Ničemu nerozuměla: „Proč se o tebe zajímá tolik malých holčiček?"

„Já nevím, evidentně je nějaký trend fotit si cizí kluky. Jsou to jen děti."

„Hmm, to je fakt. Teda, já jsem nic takového jako menší nedělala, ale dnešní generace je čím dál tím horší." Povzdechla si. Doufala, že její děti takové nikdy nebudou. Pokud je teda bude někdy mít.

„No právě." Kývnul: „Nám akorát zkazily naše velké plány," řekl s předstíraným posmutněním.

„Vážně, a jaké?" zeptala se s pobavením v hlase.

„No přece dopití čaje a toulání se po obchodech," jeho tón hlasu sarkasmem jen oplýval.

„Nevadí," pokrčila rameny: „Tak velký plán se dá zorganizovat kdykoliv," zasmála se a vtáhla do sebe poslední sladké kuličky.

„Tak se můžem alespoň projít," zahuhlal do brčka, zatím co srkal poslední zbytky.

„Jestli nechceš, nemusíme," nechtěla ho nějak otrávit tím, že s ní tráví svůj drahocenný čas. Navíc pocit toho, že otravuje, byl každodenním soustem.

„Chci, jinak bych to nenabízel," ujišťoval ji. „Otázkou je, jestli se chceš jít i ty," pousmál se vytahující svůj klasický triumf v podobě dolíčků ve tvářích.

„Já problém nemám," zavrtěla hlavou,"

„Tak fajn, jdeme," vzal svůj i její prázdný kelímek a hodil je do koše. Jeho úsměv ho neopustil.

Pozn. autorky: Dobrá, takže já budu dělat že tady ta mezera mezi touhle a předchozí kapitolou nebyla a celou dobu jsem psala :D Což je stejně k ničemu. Omluvám se tedy za tu mezeru, kterou jsem zde zanechala. Chtěla jsem v psaní pokračovat, ale popravdě nebyl čas a má lenost se taky docela projevila, taklže se omlouvám. Vůbec nevím, jak budou vycházet kapitoly teď, ale pokusím se to nějak vymyslet, aby to bylo mnohem lepší. Děkuju vám za komentáře a votes, které mě posouvaly vpřed, vážím si toho :)