Teď jsem jako ty? /w Kovy

21. Nervozita

Rozálie: Proboha, jsem v pohodě, uklidněte se všichni! :D Děláte, jako bych byla nezvěstná víc jak týden! :/

Markét: -.- .___.

Rozálie: No co? Tyhle smajlíky piš někomu jínemu, dík.

Markét: Tak sorry, že se o tebe zajímám. Normálního člověka totiž vyděsí, když mu něčí matka zavolá, že mu zdrhla dcera...

Rozálie: Já jsem neutekla -.-

Markét: A co jsi dělala?

Rozálie: Odešla jsem kvůli jejich debilní hádce. Máma spustila něco o tom, že jsem lesba -.- Úplně jsem zmokla a ještě jsem potkala pana Tramvajku :/

O svých slzách raději nic neříkala. Nechtěla jí vysvětlovat, proč ji to tak vzalo a co všechno se ještě stalo, že ji to donutilo brečet.

Markét: To je snad dobře ne?

Rozálie: Nebylo. V téhle situaci ne :D

Markét: Aha, no :D Tak se příště ozvi alespoň mě, blbko jedna. Já pak málem obvolávám celé Pardubky, kde seš :D

Rozálie: Nikdo neříkal, že to musíš dělat :D

Jen co dopsala poslední zpráva, přišla jí hned další. Podívala se na jméno odesílatele a úplně se rozzářila. Jako slunce, které po půl roce výjde v severních státech. Dlouho nečekala, nedalo jí to,  a zprávu zobrazila. Úsměv jí hned spadl a do těla se stěhoval pocit nervozity. Vypadalo to, že tam hodlá zůstat ještě dlouho.

Karel: Šla bys prosím na chvíli ven? Musím se tě na něco zeptat.

Do klávesnice naťukala tři zprávy a až tu čtvrtou opravdu poslala. Potřebovala se ujistit, zda tím myslí dnešek a tak se na to zeptala. Získala tím trochu čas. Mohla se rozmyslet, zda opravdu půjde. Nebyla si jistá ohledně té otázky. Nejspíš se ji bála slyšet.

Karel: No, překvapivě :D Tak co?

Rozálie: Dobře, kde se sejdeme? :)

Odeslala to trochu se proklínajíc v duchu. Napadlo ji mnoho otázek, na které by se mohl ptát a hodně z nich nebylo zrovna nejlepších. Existovali ale i dobré otázky. Jednu z nich by si určitě přála slyšet, i když by určitě nedokázala odpovědět jen tak. Bylo těžké nad tím přemýšlet. Zatřásla hlavou, jakoby se to z tama snažila dostat a vrátila se do chatu.

Karel: Tam kde minule? Můžeme si tam dát třeba smoothie a sednout si tam. Samozřejmě tě zvu, takže si peníze ani neber, ať tě to nepokouší ;) :D

Rozálie: S tím místem souhlasím, ale s těma penězma ne. Chtěla jsem ti to oplatit :D :D

Karel: Já jsem kluk, já platím. Mohl bych tam být tak v 18:00, vyhovuje ti to?

Rozálie: Jo :)

Karel: Super, tak já teď zase musím, uvidíme se tam :D Ahoj :)

Rozálie: Ahoj :)

Podívala se na hodiny. Zbývalo jí necelých osm hodin a ona už se nemohla dočkat. Měla z toho dost smíšených pocitů a některé pro ni byly docela neidentifikovatelné. Utápěla se v nich. Rozhodla se proto, že po dlouhé době otevře seznam filmů, na které se vždycky chtěla podívat. Něco si pustila. Její čas tímpádem utíkal rychleji. Byla za to ráda.

Po zkouknutí několika filmů si všimla, že je hodina a půl před setkáním. Přišlo jí to jako ideální čas a tak se šla chystat.

Omyla si celý obličej a vyčistila si projistotu ještě zuby, které si čistila i po obědě. Nedělala to kvůli němu, ale spíš kvůli svým krásným očím. Cítila se tak lépe. Tvář si poté utřela znovu a pečlivě ji osušila. Leskla se více než obvykle a tak sáhla po delší době po pudru. Moc se nemalovala, takže to pro ni nebyl denní chleba, ale napudrovat se zvládla. Poté si nařasila řasy, aby ji lépe vynikly oči.

Vlasy nechala rozpuštěné, jen dva boční prameny sepnula směrem dozadu. Nechtělo se jí s nimi nic dělat. Vždycky ji přišli takové neforemné. Stejně jako moc blonďaté. Neměla ráda blondýny.

Když byla hotová, oblékla si ty nejpohodlnější šortky co měla. Byly modré s bílými puntíky a vysokým pasem. Ten moc neměla ráda. Vždycky si musela vzít buď svůj jediný crop top anebo obyčejné třičko a zastrčit ho dovnitř. Dnes zvolila tu druhou možnost. Tričko neslo černou barvu. Rukávy byly dlouhé tesně pod loket. Seběhla schody, aby si mohla vzit to nejdůležitější. Boty. Nebylo tak těžké vybrat si mezi třemi páry, které vlastnila. Zvolila obyčejné černé slip-ony. Popadla klíče a vyšla z domu.

...

Všimla si ho hned, jakmile k obchodnímu domu došla. Stál na stejném místě, jako když se viděli poprvé. Tehdy upoutal její pozornost neškodně, dnes by ho nejraději okamžitě obejmula a neřešila následky. Tuhle představu hned zahnala. Přišla jí krásná, ale nechtěla si dělat zbytečné výhlídky. Chvíli ho pozorovala. Zase měl mobil v ruce. Vypadalo, že si dělal selfie.

Netrvalo dlouho a povšimnul si jí také. Okamžitě mobil schovat do hluboké kapsy na džínech, aby ho nerozptyloval a vydal se směrem k ní nejistým krokem. Evidentně byl stejně nervózní jako ona. Možná hůř. On byl přece ten, kdo ten dotaz položí. Dotaz, který možná zodpoví vše, co tají.

„Ahoj, Rue, Rozi, jak chceš," uchechtl se, oči mu jen zářily.

„Ahoj," nepatrně se usmála.

Vysoký chlapec s blonďatou dívkou zámiřili směrem k budově.

„Jak se máš?" hlas mu zájmem jen číšil.

„No, já, docela se to dá, akorát mě znervózňuješ tím svým dotazem," přiznala.

„Jo, to se nedivím. Rád bych ti ho řekl už teď pro tvůj klid, ale radši bych si nejdříve někam sednul. Objednáme si to smoothie a pak se k tomu dostaneme, jo?" jako otázku to položil jen projistotu.

Dívka souhlasně přikývla. Neměla žádný problém a tak se spolu vydali na místo, kde se onen vyžadovaný nápoj prodává. Byl to jeden z těch menších stánků podobný tomu s bubbletea. Oba tam stáli docela dlouho. Rozhodovali se nad tím jakou příchuť zvolit. Rozi to měla horší, jelikož smoothie ještě nikdy neměla. Karel se rozhodoval mezi dvěmi příchutěmi a nemohl zvolit tu správnou. Na obě měl chuť. Nakonec si zvolil tu, jež si dává vždycky. Jeho doprovod si naopak vybral lesní plody.

Šli si sednout do druhého patra, kde pro to bylo určeno místo. Z nějakého důvodu tam nebylo zase tak moc lidí. Nejspíš kvůli tomu, že bylo KFC mimo provoz.

Sedli si naproti sobě a chvíli na sebe jen tak zírali popíjejíc ovocný nápoj. Chvíli to vypadalo, že oba na otázku zapomněli. Začali se bavit o docela normálních věcech. Například modrooký kluk vytáhnul téma jejich rodičů z minulého dne. Zajímalo ho, jak to vlastně dopadlo a k jeho údivu mu to dnes Rozálie osvětlila trochu více. Alespoň věděl, o co přesně se jednalo. Byl rád, že z toho „útěku" neměla žádný postih. Nastala ta pravá chvílie položit tu otázku. Nadechl se.

Pozn. autorky: Tadá! Dnes jsem zase po delší době (nebo mě to tak alepsoň přijde) vydala kapitolku. Docela by mě zajímalo, co si myslíte, že to bude za otázku? Docela jsem to tu nakousla, nebo mi to alespoň přijde, ale uvidím, zda se někdo trefí. Pokud ano, příští kapitolku mu věnuju :D Pokud to uhádne více lidí, tak ji věnuju tomu, kdo to uhádl jako první :D Nicméně moc děkuju za krásných 5k přečtení. Moc si toho vážím a jsem fakt ráda, že se tato storka někomu líbí :)