Teď jsem jako ty? /w Kovy

12. Dětství

Vydali se do parku. Cestou do sebe dostali úplně poslední kuličky z čaje, i když se jim do toho moc nechtělo. Oba z nich totiž byli naprosto přeslazení a začínalo jim z toho být lehce nevolno. Dokonce se navzájem politovali. Měli si vzít střední velikost.

„Takže, ty sis jako malý nahrával kazety? Jakože na magnetofon?" navázala na přerušené téma z obchoďáku. Zajímalo ji, zda to správně pochopila.

„Jo," uchechtl se: „Byl jsem velmi stylové dítě. Užíval si to a vždycky jsem žebral o další a další kazety. Snažil jsem se být úsporný a nějak je nezaplňovat, ale nešlo mi to," zakroutil sám nad sebou nechápavě hlavou.

Rozi se zasmála: „V tom případě bych někdy nějakou ráda slyšela," přišlo jí to jako vtipná představa. Úplně si ho představovala jako malého s magneťákem v rukou, jak mluví různé dětské slátaniny, které v tehdejší době musely všem dětem dávat smysl. „Teda, pokud budeš chtít," dodala později. Nechtěla, aby to vypadalo, že si to vynucuje.

„Není problém, ale asi u toho umřeš smíchy anebo ti bouchnou uši. Už jako malý jsem se projevoval jako exot," zasmál se lehce. Občas měl pocit, že šikanuje sám sebe.

„Tak to se těším," zasmála se s ním.

„Na tu smrt?" dobíravě ji šťouchl do ramena.

„Přesně," kývla s vážností, ale úsměv si nemohla odpustit.

„Tak to abych už teď pronesl Rest in Peace," do hlasu i obličeje se mu vrátila až smrtelná vážnost.

„Nech si to na dobu, až mi to budeš pouštět,"

„Dobře," kývnul a chtěl něco dodat, ale jejich rozhovor přerušil zvonící mobil. Podle vyzvánění byl Kájův. Nebylo to obyčejné zvonění s nějakou známou písničkou od One Direction nebo třeba Eda Sheerena. Znělo to velmi amatérsky a nekvalitně. Nejspíš si to nazpíval sám. Rozálie z toho pochytila jen větu „Halina, to je prostě borka." Stihl to totiž rychle zvednout a tím ten mučivý zvuk přerušil.

„Promiň, Rozi," omluvil se, až poté dal mobil k uchu: „Ano? Ahoj, Martine! Jo... jo, ano. Počítám s tím. V osm. Jo u mě. Jo. Jo. Zařídím to. Jasně, no samo. Ok. Čau." Zavěsil to s úsměvem a podíval se na svou kamarádku, která stála naproti něj.

Dívka sice z druhé strany hovoru nic nepochytila, ale vzhledem k jeho rozzáření se a jeho horlivým odpovědím ji na chvíli problesklo hlavou, jestli náhodou není gay.

„Promiň," omluvil se opět.

„Neomlouvej se pořád," prosebně se pousmála. Už ji to opravdu štvalo. Dávalo jí to pocit nějaké nadřazenosti, což nechtěla.

„Dobře, jen se snažím udržet tu slušnost, abych v naší generaci zanechal to, co v ní chybí," odůvodnil to. V očích se mu opět zajiskřilo. Nebo alespoň to si Rozi myslela. Celkově se do jeho očí zamilovala. Blankytní modrá, velmi magická barva.

„Jo, to oceňuju, ale je to otravné. Takže Martin jo? Pozdrav ho ode mě, pokud o to bude stát,"

„Jasně, určitě bude rád," ujišťoval ji.

„To věřím. Asi tak jako kráva na porážce," stáhla obličej do sarkastického úšklebku.

„Ale jo," snažil se ji vyvést z omylu: „On není zlý, jen si z lidí prostě dělá prdel, ale to už jsem ti vysvětloval. Nikdy nic nemyslí vážně, dokonce ani sebe," zamyšleně si prohrábl vlasy.

„Vždyť já vím, ale neznám ho, takže si tím nemůžu být jistá, třeba ho jen kreješ," pokývala hlavou. Bylo to dost možné vzhledem k logice dnešního světa.

„Dobře, ale zpátky k řečem o dětství. Ty víš něco o mém, ale já o tvém ne," připomněl ji to.

„Ne, to raději ne,"

„Ale ano," nenechal se odbít: „Takže, moje otázka zní: Dělala jsi v dětství něco divného ty? Třeba každodenně, ať nejsem jediný exot sám," zasmál se. Nerad byl jediným takovým v partě.

„Myslím, že žádná má odpověď nepřebije tvůj dnešní eskalátor a tvůj magnetofon, ale tak zamyslím se," podívala se do nebe a hrála velmi významné zamyšlení. Snažila se přehrávat: „Oká, nic mě nenapadá. Snad jen to, že mi táta, no teď už vlastně jen já...," opravila se: „No prostě už od narození se dělá každý půlrok fotka, aby byla vidět má změna. Ale to mi přijde normální, takže jsi asi pořád jediný exot," mrkla na něj provokativně. Doopravdy i to o něm ovšem nemyslela.

„Máš pravdu, to je spíš zajímavé a hezké," pousmál se, ale úsměv mu na tváři ztuhnul a vytratil se: „Moment, říkala jsi, že už to děláš sama. Tvůj táta?" klesl smutně hlasem. Napadlo ho to nejhorší, protože to tak trochu z jejího kontextu vyznělo.

„Ne, proboha!" okamžitě ho vyvedla z omylu: „Můj táta je v pohodě, oba rodiče jsou, jen jsou rozvedení a mamka na tu fotku pokaždé zapomene a u táty se většinou v ten den nenacházím," osvětlila mu to, co nejjednodušeji to šlo.

„Aha, promiň. Za to se omluvit musím. Nicméně pokud já ti pustím nahrávky, ty mi ukážeš fotky," chtěl to udělat jako výměnný obchod a hlavně se to také snažil zakecat.

„Platí," kývla.

„Fajn, v tom případě se můžeme rozdělit? Přijede ten Martin a vzpomněl jsem si, že nestíhal," vzdychl nad tím. Občas byla dochvilnost pro něj problémem.

„Jasan. Už tak jsme venku skoro čtyři hodiny," pousmála se. Nebylo na to zvyklá, takže jí to přišlo jako nadměrný čas.

„Dobře, děkuju," usmál se.

„Není zač, však jsi tu dobrovolně," připomněla mu.

„Jo, ale není slušné jen tak odejít," trval si samozřejmě na svém. Místo souhlasu se dočkal ironického pohledu s protočením panenek.

„I kdybych tě tu drželo, máš právo odejit,"

„Já mám jen jediné právo a to je právo sedět," pokusil se o vtip, ale hned nabil vědomí, že se mu nepovedl a znovu se snažil to zamluvit: „No nic, takže slečno Urbánková, moc jsem si s vámi dnešní den užil. Snad si to ještě někdy zopakujeme."

„Taky doufám, pane. Přeji vám hezký zbytek dne," zasmála se, tohle bylo fakt hodně divné a nepřirozené.

„Já vám rovněž. Na shledanou," loučil se.

„Na shledanou," zopakovala po něm a pro větší efekt k němu natáhla svou ruku k potřesení. On ji přijal a pevně s ní potřásl. Hned na to se oba zasmáli.

„Tak ahoj," vrátil se Kája ještě k normálnímu loučení, aby to nepůsobilo nějak hloupě.

„Ahoj," oplatila mu to a otočila se k odchodu. Celou cestu si vše znovu přehrávala v hlavě. Měla ze všeho takový podivný neurčitý pocit, neznala ho. Největší překvapení a záhadou bylo pro ni to, co se spustilo pokaždé, když se jí dotkl.

Pozn. autorky: Další část je tu! :D :) Myslím, že už se to začíná pomalu rozjíždět, mohla bych to možná trochu urychlit, ale to by nebylo ono, nicméně si myslím, že už se to opravdu brzy více rozjede, tak se máte na co těšit. :) Děkuju vám za všechny reakce, které do tohoto příběhu vkládáte. :)