Teď jsem jako ty? /w Kovy

10. Drzost

Večer šla spát docela pozdě, aby mohla i pozdě vstávat. Jednak tak zamezila riziko setkání s mamkou a taky se dobře vyspala. Nejdůležitější bylo, že měla polovinu dne za sebou. Nechápala své vzrušení ohledně venku s někým, koho pořádně nezná, ale nevadilo jí to.

Místo snídaně si dala rovnou oběd. Máma jí ho nechala v lednici, takže si jej stačilo jen ohřát. Pak se šla zkulturnit a vykonala klasickou ranní hygienu. Přepudrovala se a oči si nalíčila řasenkou. Nějak to nepřeháněla. Oblékla se do černých upnutých džín s vysokým pasem a do volného fialového svetru. Aby to bylo ležérní, vlasy si načesala do klasického rozcuchu. Outfit doplnila pozlaceným řetízkem ve tvaru sněhové vločky.

Po nezáživné přípravě ji zbývala ještě hodina a půl, která utekla poněkud rychle. Strávila ji koukáním na svůj oblíbený seriál a také si vzala další jídlo, aby neměla hlad.

Obula si své tenisky značky Converse s květinovým vzorem. Celá nedočkavá popadla své klíče a vyšla ven. Dveře jen zabouchla. Na zamykání se vykašlala. Stejně měly alarmové zabezpečení.

K atriu se dopravila neoblíbeným autobusem. Tramvaj ji na čas nejela a tak to musela využít, aby to stihla včas.

U obchodního domu ho hned spatřila. Byl opřený o zeď a díval se zamyšleně do mobilu. Působil rebelsky a elegantně zároveň.

Všimla si taky, že kousek od vchodu stojí nějaké malé holky, které na něj zírají, chichotají se a fotí si ho. To si snad dělaj srandu, ne, pomyslela si a protočia pohrdavě svými zelenými panenkami. Generace dnešních holek je nevyzpytatelná a nadměrně drzá.

Došla k němu a lehce mu zaťukala na rameno, aby si všimnul, že na místo už dorazila. Splnilo to účel. Zvedl oči a schoval mobil do kapsy. Ukázal své dolíčky ve vřelém úsměvu.

„Ahoj," pozdravil ji.

„Ahoj." Opětovala pozdrav i úsměv. Uslyšela údiv těch malých zmalovaných slepic. Vrhla na ně naštvaný opovržlivý pohled. Nesnášela takové chování. V tu chvíli byla ráda, že žila ve své, poněkud normálnější generaci.

Ty holky na ni nejdříve ublíženě zíraly a vydaly se konečně dovnitř.

„Tobě to nevadí?" nechápavost zabarvila Rozinin hlas.

„A co?" stalo se mu to samé.

„Že tě ty malé..." raději volila správná slova: „holky, fotily."

„Fakt? Ani jsem si nevšiml," teď trochu zalhal. Všiml si toho moc dobře, dokonce se s nimi i fotil. Stávalo se to poměrně často. Naučil se to ignorovat, i když mu dost vadilo narušování jeho drahocenného soukromí.

„Aha," kývla s pochopením a opět se pousmála: „Jak se máš?" zeptala se, aby nepadlo trapné ticho. Nějak tak tušila, že už by se ho nezbavili.

„Docela dobře. Je víkend, taková pohodička, žádný stres a tak. Co ty?" opětoval otázku s úsměvem.

„Taky dobře," pokývala hlavou.

„To je fajn," usmál se a přestal se opírat o zeď. Vydal se s ní směrem ke vchodu: „Takže Bubble?" ujišťoval se.

„Tak zněla domluva," kývla a konečně se dostavila nervozita. Už měla podezření, že se nadobro vytratila: „Ale klidně můžeme jít jinam, jestli chceš."

„Ne to ne, jenom jsem se zeptal. Chtěl jsem se ujistit," vešel dovnitř otáčivými dveřmi a rovnou zamířil i s Rozi k bubbletea stánku, který byl pár metrů od hlavního vchodu.

Nebyla tam žádná rada, tak nemuseli čekat.

„Dobrý den, máte vybráno?" zeptala se jich mladá brigádnice.

„Vteřinu prosím," požádal Kája a zamyšleně si položil ruku na bradu. Pohledem těkal nerozhodně a zoufale po nabídce.

„Já vybráno mám," oznámila s mírným úsměvem: „Dala bych si pomerančovou příchuť s jahodovými a pomerančovými kuličkami. Velký prosím." Zvolila kombinaci, kterou volila vždycky. Nesnášela změny.

„Dobře," usmála se prodavačka: „Bude to 75 korun," začala to připravovat a Rozálie začala vytahovat peníze."

„Dejte nám to dohromady. Zaplatím to já," ozval se Rozin společník s úsměvem. Ta samozřejmě chtěla začít hned protestovat, ale na to byl připravený. Podíval se na ni a dodal: „Pozval jsem tě a je to moje poslední omluva. Nevymluvíš mi to."

„Hmm, dobře... děkuju, ale nějak ti to vrátím." upozornila jej a vrátila peníze do kapsy. Bubble si vzala a přibrala k tomu i modré brčko, aby jej měla jak vypít.

„No a já bych si teda dal, teda dal..." prodlužoval to. Stále nebyl plně rozhodnutý. „Dal bych si kiwi a třeba ty jahodové kuličky. Jenom... a taky velký," usmál se a položil peníze na pult.

Vzal si svůj čaj, oranžové brčko a šel odtamtud pryč.

„Půjdeme si třeba na chvíli sednout a pak to tu můžeme okouknout." Byla to z poloviny otázka a z poloviny oznámení. Rozi se usmála a zamířila do druhého patra, kde doufala, že budou prázdné lavičky. Karel se vydal za ní.

Do druhého patra vedl eskalátor. Nastoupila na něj: „Na jakou," začala se ptát na otázku, ale pak se zarazila. Otočila se. Uvědomila si, že zatímco ona jede směrem nahoru, Kája se snažil jít směrem nahoru po schodech, jež se pohybovaly dolů.

„Ty jsi pako," usmívala se a po delší době se začala smát. On však držel naprosto vážný výraz. Uhýbal lidem, kterým vadil v cestě. Divně se na něj dívali, ale on si z toho nic nedělal. Počkal, až se všichni dostanou dolů a on tam bude sám.

Rozběhl se rychle nahoru, protože to nechtěl vzdát a chtěl už se tam dostat.

Rozi vystoupila nahoře a stále se smála: „Pojď, to dáš!" povzbuzovala ho. Už byl skoro nahoře. Těsně u konce, kdy už mu zbývaly poslední dva schůdky, spadl na všechny čtyři. Rychle se sice zvedl, ale to stačilo, aby sjel hodně níž. Ve slečně nahoře to vyvolalo další vlnu smíchu.

Popadl bubbletea válející se vedle něj a udělal dva velké kroky. Poté konečně skočil na pevnou zem: „Jsem rád, že jsem pobavil," zasmál se sám sobě a začal si mnout koleno naražené o hranu démonického schodu.

Pozn: Já jsem vydala další část! :O Prosím potlesk :D Ne, já opravdu nestíhám a nevidím, kde mi hlava stojí. Hlavně, že to mám napsané v bloku. Přemýšlela jsem, že bych vám ty části na papíře jen fotila, ale pochybuju, že by jste to přečetli :D No nic, doufám, že jste si tuto kapitolu užili podobně jako já a těšíte se na další :3 Btw: Děkuju za neuvěřitelnou hranici 1,3 K přečtení! :O