Teď jsem jako ty? /w Kovy

31.Makrónky

„Rue Urbánková, tajně se přece nefotí," připomněl jí, jakmile to zaregistroval.

Dívka se jen provinile usmála. Fotky se rozhodně nehodlala vzdát. Prohlédla si ji. Její tvář zdobil potutelný velký úsměv, zatímco Martin se tvářil zasněně. Zrovna v tu chvíli přemýšlel. „Ale vždyť ti to tam sluší," hlas vytónovala do dětského hlasu. Chtěla mu to oplatit: „Jak by se to asi vyjímalo na instagramu?"

„Rozzářila bys ho svým úsměvem a mou hlavou," zasmál se.

Rozi jej napodobila: „To jo, ale asi to tam nedám," zamyšleně pozorovala fotku.

„Ale jo, proč by ne?" zeptal se: „A neříkej, že ze stejného důvodu, jako jsi to nechtěla dovolit mě," založil ruce na prsou.

„Tak já to tedy neřeknu," odvrátila pohled s uchechtnutím.

„Na všechno se vykašli a dělej to, co sama chceš," podělil se jedním ze svých životních mouder. Držel se toho hodně dlouho a zatím mu to vyhovovalo. Dotahoval to přesně tam, kam chtěl.

Z jejich rozhovoru je vytrhl Kája, který si to nakráčel přímo k nim. Vypadal spokojeně. Evidentně si své jídlo užil tak dobře, jako oni. Usmíval se. Vypadalo to skoro, jakoby do něj Nicol přenesla plno svého nadšení. V ruce něco nesl. Nebylo to moc dobře vidět: „Zdravím,"

Martin se na něj podíval: „Tak co oběd?" otázal se.

„Jo, dobrý," kývnul energicky a podíval se na Rozi: „Koukej, co jsem sehnal, Rue," nadšeně ukázal obsah své ruky. Spočívaly v ní dvě malé barevné pusinky s krémem uprostřed. Francouzské makrónky. Barevně se k sobě velmi hodily. Jedna z nich oplývala velmi světle modrou barvou, v odlesku světla vypadala lehce perleťově. Ta druhá vypadala skoro stejně, jen nesla světle růžovou barvu.

„Jsou to...?" chtěla se zeptat, ale Kája jí to rychle potvrdil: „Jop, zachránil jsem je před Nicol. Vykoupila je, když zjistila, že tam jsou," zasmál se tomu.

„No moment, já chci taky," zaškaredil se Martin nad tím, co se dozvěděl a okamžitě se vydal za Nicol. Opravdu měl na ně chuť a chtěl je nechat o samotě.

Dívka se zelenýma očima se také nad tím zasmála.

Kovy toho využil a sedl si vedle ní: „Měla jsi je už někdy?" zajímalo jej. Miloval tuto malou roztomilou cukrovinku a byl zastáncem toho, že by to měl každý alespoň jednou za život ochutnat.

Zavrtěla hlavou. Věděla, co to je, ale nikdy se jí to nedostalo do ruky.

„Fajn, v tom případě," nasadil opravdu vážný tón a z obličeje mu zmizel úsměv: „Mi dovol, abych tě požádal - Rozálie Urbánková, chtěla bys ochutnat tuhle boží věc?" natáhl k ní ruku s růžovým makrónkem. Chtěl si i pokleknout, ale to už by bylo moc.

Málem z toho vybouchla smíchy. Pořádně se nadechla, snažila se tomu zabránit: „Ano Karle Kováři, alias Kovy. Ráda ochutnám tuhle boží věc," převzala si od něj nadýchanou malou věcičku, až pak se zasmála.

Chlapec se usmál: „Víš, koho mi připomínáš?" zeptal se.

„Ne," zavrtěla hlavou: „koho?" dodala.

„Jako malý jsem sledoval medvídka Pooh no a... s tou přezdívkou i tvou radostí z maličkostí... prostě jsi celý klokánek Roo,"

„Tak děkuju teda," zasmála se. Oranžového plyšového medvídka, který měl rád med, jako malá zbožňovala. A klokánka také, ale neuvědomila si, že její přezdívka je tomu podobná. Až teď. Nebyla si jistá, jak to myslel. Tváře jí zčervenaly i tak.

„Ochutnej to teda," vzápětí Rozálii pobídl. Chtěl vědět, zda ji chuť uchvátí tak, jako uchvátila jeho.

Přikývla. Skoro na odpočívající sukrovinku v její ruce zapomněla. Kousla si do ní a její chuťové buňky ožily. Chutnalo to úžasně. Dala se v tom rozpoznat základní chuť sněhových pusinek, ale byla jiná. Neobyčejná. Nedokázala ji popsat. Jen vnímat: „Je to výborné," pochválila s plnou pusou.

„Že jo?" zasmál se a už jí chtěl vrazit do ruky ten druhý. Ona však hned uhla se zavrtěním hlavy: „Ten je tvůj," připomněla mu. Předvídala, že si vzal jeden pro sebe a rozhodně mu jej nehodlala brát. Jeden jí stačil, ještě by se na té věci stala závislá. Nechal si jej tedy. Nechtěl se s ní hádat.

„Sehnal jsem ti i ledovou kávu," vzpomněl si.

„Tos nemusel," zavrtěla hlavou.

„Ale musel,"

Opět nesouhlasně pokývala hlavou. Měla pocit, že si tím něco kompenzuje. Nejspíš se cítil provinile kvůli té lži, nebo si jí chtěl koupit. Ta druhá možnost se jí zdála nepravděpodobná. Třeba ji koupil jen tak. To Rozi však nenahrávalo do karet. Uvědomila si, že je čas jít s omluvou ven. Už se na něj nezlobila a měla pochopení: „Hele já..."

„Kovy!" přerušil ji vřeštící Martin běžící k nim: „Už máte být s Nicol na pódiu!" připomněl mu mezi nádechy a výdechy. Běžel přes dvě budovy a jeho plíce to nezvládaly.

„Sakra!" zděšeně se na něj podíval a pak se podíval na Rozi: „Promiň, povíš mi to pak," pousmál se, vstal a rozběhl se stejným směrem, ze kterého přiletěl Martin.

Rozálie automaticky vstala, chtěla se jít na to samozřejmě podívat. Vyšla ze stanoviště a rozhlédla se kolem, aby se v té rychlosti zorientovala. Mladý Carev ji zastavil. Nechápavě se na něj podívala. Gestem jí naznačil, ať počká. Teprve po pořádném nádechu promluvil: „Pojď za ním, budeme se dívat ze zákulisí, budeš to mít blíž," mrkl na ni.

Pozn. autorky: Další kapitolka je tady. Původně měla skončit otevřeněji, ale to by byla moc krátká a já se chtěla více přiblížit svým obvyklým normám :D Tak co na to dnes říkáte? :) Nekazím to zase? :D Já upřímně doufám, že ne a že vás to baví stejně :3 Dosáhli jsme 13K přečtení, za což vám moc děkuju ♥ :3

Tuto kapitolku věnuju AmericanBoe, jako mé nové čtenářce. Jsem moc ráda, že se ti příběh líbí :3 ♥