Teď jsem jako ty? /w Kovy

24. Vysvětlení

Byla naštvaná. Ignorovala zprávy, které i nadále přicházeli na její mobil. Nejspíš ohledně toho, proč se na Kovyho ptala. Rozálii to teď ale nezajímalo. Stála před skleněným vstupem do jejich kupé a pozorovala kluka, jenž žil dvojí život a neřekl jí o tom. Zelenooké dívce to teď ale přišlo tak očividné. Zvlášť, když si vzpomněla na ty malé holky v obchoďáku. Ty ji teď vnukly nápad. Rozhodla se, že na to nepůjde, tak, jako původně chtěla. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře místnosti se šesti místy.

„Ahoj Kovy, dal bys mi prosím autogram?" změnila tón hlasu na trochu pisklavější. Slabiky protáhla.

„Jasně, ale rychle prosím," kývnul nepřítomně a zhasnul mobil, poté zvedl hlavu. Strnul. Jeho modré oči se rozšířili. Bylo poznat, že tohle opravdu nečekal. Popravdě i doufal, že jí to řekne sám v klidu na místě. Na tohle nebyl připravený.

„Bezva," řekla ledabyle Rozi a odešla zase ven. Zůstala v uličce a koukala z okna. Doufala, že ji Kája bude následovat a vysvětlí jí to. Stalo se.

Karel vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Už se chystal něco říct, ale Rozi mu to nedovolila.

„Nejedeme tam, kam jsi mi říkal, že?" zeptala se, byla to spíš řečnická otázka. Přesto na ni Karel alias Kovy odpověděl: „No, trochu ano jen jsem..." byl přerušen.

„Vynechal menší detail. Utubering." odpověděla si sama. Nedívala se na něj. Cítila zklamání. Pozorovala rychle plynoucí krajinu nějaké opravdu malé velebné vesničky blízko u lesa. Na čele měla naštvanou vrásku. I tak si ale snažila zachovat chladnou hlavu.

„Jo," potvrdil to pro jistotu: „Víš, já jsem ti to chtěl říct..."

„Tak proč jsi to neudělal?!" naštvaně se na něj podívala. Její oči by dokázali zabít pohledem. Teď se smaragdově zelená zdála spíš jako jedovatě zelená.

„Protože, to..." zarazil se. To, co nejméně chtěl, bylo podat to Rue nějak špatně. Zamyslel se: „Věděla jsi to od začátku?" zeptal se.

„Ne, nehrála jsem žádné divadélko jako ty s Martinem," odsekla.

„Ten mě zabije, řekl, že ti to mám říct. Jen mě chtěl podržet, jinak bys to už dávno věděla," přiznal, že to byla jeho chyba.

„Aha," chápavě kývla: „Ale proč jsi mi to sakra neřekl?" vrátila se k tomu, co ji zajímalo nejvíce. Měla ho ráda. Kdyby ji neřekl něco jiného, něco menšího, nevadilo by ji to. Tohle ale byla velká věc, která asistovala při zakládání přátelství. Dalo by se říct, že bylo založeno na lži.

„To je poněkud složitější. Ono, když jsi youtuber, tak je všechno složité. Musíš si dávat pozor na to, s kým se kamarádíš, co zveřejňuješ a tak. Většina lidí mě vidí právě jako Kovyho a snaží se mi vnutit do přízně, no a pak tu jsou i kamarádi, kteří mě vidí jako mě," na chvíli se zastavil, aby se nadechl a správně zformuloval další větu: „Když sis kdysi sedla vedle mě do té tramvaje, myslel jsem, že to je schválně. To samé podruhé. To jsi poprvé potkala Martina. Tam se mi potvrdilo, že opravdu nevíš, kdo jsme. No a pak... se Martin zachoval jako blbec, chtěl jsem se ti za to omluvit, ale zjistil jsem, že jsi fajn a nemáš vůbec ovlivněný názor na mě. Chtěl jsem aby to tak zůstalo," zarazil se, už nevěděl, co by k tomu dál řekl. Bál se na ni podívat. Teď mu to v hlavě znělo hodně divně.

Rozálie byla zmatená. Nevěděla, co mu na to má říct. Řekl to perfektně. Dokonce ho i zcela pochopila a byla schopná si přiznat, že by udělala úplně to samé. Zvlášť, kdyby kolem sebe měla lidi, kteří by se s ní chtěli bavit jen proto, že je veřejně známá. Pořád v sobě však cítila vztek. Mohl jí to říct dříve. Bylo tolik příležitostí. Tehdy v tom dešti. Jak s Martinem jedli pizzu. Nebo dokonce už v tom obchoďáku, když si je fotily malé praštěné holky.

„Kovy, já tě chápu," schválně ho oslovila přezdívkou: „Ale mohl jsi mi to říct dřív. Bylo tolik šancí," zkřížila ruce.

„Já vím, jsem prostě pako, co k tomu mám říct," pokrčil pokořeně rameny. Chápal, že byla našvaná, taky by byl: „Promiň," řekl nakonec. Jejich pohledy se setkaly.

Rue si povzdechla. Nevěděla, zda je správné mu to hned odpustit, ale taky nechtěla být na něj naštvaná v tento den. Nepřišlo jí to zrovna nejlepší, zvlášť když s ním někam jela a pořádně ani nevěděla kam. Zamrkala. V očích jí bylo poznat, že neví, co mu k tomu má dál říct.

„Nemusíš mi to prominout, pochopím to," snažil se to zachránit vysoký mladík. Nervózně si prohrábl vlasy.

„Možná by to chtělo čas, co to teď neřešit?" zeptala se. Znělo to spíš jako požadavek.

„Dobře," souhlasně přikývl a pousmál se.

„Díky," taky se pousmála Rozi. Alespoň se to teď nebude řešit. Věděla, že mezitím její vztek v klidu úplně vymizí.

Oba se zadívali směrem ven. Ani si to neuvědomili, ale už se před nimi nějakou dobu rozprostíralo velké město. Stověžatá Praha.

„Jsme tady," řekli oba zároveň.

Pozn. autorky: Výborně, další část a nemuseli jste na ni čekat tři měsíce :D Tak co na to říkáte? Líbí se vám, jak se Rozi zachovala? A co Kovy? Myslíte, že mu to nakonec odpustí?  Jinak by mě taky zajímalo, co říkate na cover tohoto příběhu. Říkala jsem si, že už je moc okoukaný a chtělo by to změnu, ale to je samozřejmě na vás :) Děkuju za všechna přečtení, votes a komentáře! ;) ♥