Teď jsem jako ty? /w Kovy

5. Ponížení

„Markéto, ty jsi blbá! Pak, kdo se chová jako děcko..." protočila nad ní očima, v jednu ji měla chuť zabít.

„Promiň, já jsem musela," zasmála se a přeměřila si ji pohledem: „Koho jsi to sledovala?" zeptala se zaujatě a usmívala se jako měsíček na hnoji. Její pohled přitom spadal na kavárnu.

„Nikoho konkrétního," řekla se samozřejmostí v hlase.

„Jasně, jasně, Rozalindo," ušklíbla se: „Kdo to byl?" vyzvídala se zájmem.

„To je tajemství, ale vím o něm skoro všechno, až na jméno," chlubila se ironickým hlasem.

„Vážně?" podivila se Markét.

„Ne," řekla otráveně: „Znám jen barvu očí. Modrá." Řekla nezáživně.

„Takže románek nebude?" posmutněla, a když spatřila Roziin vražedný pohled, rozesmála se: „Bože Rozi, neber všechno tak vážně. Kdybys byla zamilovaná, chovala by ses jinak," mrkla na ni.

„Já vím," protočila nad tím Rozálie oči: „Vystoupil se mnou jen z tramvaje, tak mě zajímalo, jestli chodí na naši školu," řekla.

„Aha, a chodí?"

„Ne," řekla s jistotou.

„Alespoň něco jsi úspěšně zjistila a říkej si, co chceš, pro mě je to stalkerství." Mrkla na ni a podívala se na mobil, aby zjistila čas. „Měli bychom jít," Podívala se na Rozinu teď už vážným pohledem: „Jinak přijdeme pozdě na anglinu."

...

Škola skončila a Rozálie doběhla na zastávku přesně ve chvíli, kdy tam tramvaj zastavila. Vešla dovnitř. Tentokrát těmi druhými dveřmi. Zapomněla si peníze a musela předstírat, že má kartu, jinak by se domů nedostala. Tížil ji jen svíravý pocit ze strachu, že ji chytne revizor.

Stoupla si k oknu, aby mohla při nejhorším rychle vystoupit a utéct. Rozhlédla se po tramvaji a spatřila ho. Znovu. Usmíval se a zadržoval smích. Dnes vypadal opravdu velmi pozitivně a přívětivě.

Vedle něj seděl nějaký blonďatý kluk, se kterým si povídal. Byli dost dobří kamarádi a bylo to na nich i poznat. Velmi dobře se bavili. Ten, kterého viděla poprvé, něco vyprávěl s šibalským úsměvem, zřejmě nějakou poutavou historku s vtipným nádechem.

Když to ten první dovyprávěl, začali se oba smát jako pominutí. Rozálie musela uznat, že tomu modrookému úsměv slušel. Vůbec na ni nepůsobil tak, jako minule. Dnes jí naopak připadal velmi milý. SKoro jako by měl na ni přenést všechnu tu dobrou náladu.

Přestal se smát. Potřeboval nabrat dech do plic, který za celou dobu ztratil, a nabrat síly do unavené a bolavé bránice. Oči měl zarudlé od potlačovaných slz. Kdyby smích trval poněkud déle, určitě by byly venku.

Protřel si oči a začal se rozhlížet kolem sebe. Měl palčivý pocit, který mu projížděl celým tělem. Poznal tak, že jej někdo sleduje. Podíval se za sebe, doleva, doprava a pak před sebe. Měl pravdu. Jeho hluboký pohled se setkal s olivově zelenýma očima dívky, která stála naproti něj. Okamžitě mu došlo, že je to ona. Ta holka z pátku, jež si sedla vedle něj a později, když vystupovala, tak se její zběsilé vlasy nahrnuly do očí a ona narazila do lampy. Musel se nad tou vzpomínkou pousmát.

Rozina se mu koukala přímo do očí. Byla lehce duchem nepřítomná a tak mu úsměv oplatila, aniž by si to pořádně uvědomila.

Zdálo se jim, že jejich setkání pohledů trvá celou věčnost. Ve skutečnosti však trvalo pouze pár sekund. Mohlo trvat i déle, kdyby si hnědooký blonďák nevšiml, že je jeho kamarád duchem nepřítomný a věnuje pozornost nějaké holce, místo jemu. Navíc ho docela zajímalo, kdo to je. Rozhodl se jejich pohled přerušit a drkl do svého spolusedícího, který se na něj podíval a tak přerušil oční kontakt.

Rozina sebou cukla, když od ní ten kluk odvrátil pohled. Právě byla přistižena, jak se na něj bezdůvodně koukala. V těle se ozval nepříjemně hřejivý pocit nervozity. Nebo to bylo něco jiného?  Rychle se raději otočila zpět k oknu a pozorovala míjející objekty.

„Hej, kdo je ta holka?" zeptal se udiveně blonďák.

„Cestující?" zasmál se jeho kamarád.

„Aha a jinak?" ptal se dál.

„Holka, která touto tramvají jezdí také?" nadzvedl obočí.

„Tak jinak, Karle. Proč se na ni tak culíš?" zajímalo ho a podíval se na zelenookou dívku.

Rozi se podívala na vteřinku směrem k nim. Právě zaslechla jeho jméno. Musela se nad tím pousmát. Docela se jí ale zvětšila nervozita. Neměla ráda, když se vedl rozhovor o ní.

„Jen tak, vzpomněl jsem si totiž, že se ta dívčina v pátek setkala docela bolestivě s kamarádkou lampou." trochu se nad tím uchechtl. Ten druhý chytil záchvat smíchu, což Kája nechtěl. Nejspíš to neměl říkat. Byl si jistý, že to určitě slyšela. Nebylo to zrovna moc vhodné. Podíval se na ni.

Její obličej začal růžovět nějvětším studem, který kdy pocítila. Vážně to musel zmínit? Teď, když stojí před nimi a slyší to?

„Aha, tak proto na tebe tak blbě koukala." zasmál se blonďatý kluk a naznačil obrovskou ránu do hlavy. Poté si prohrábl vlasy, aby je měl zase skvěle upravené.

„Ty jsi debil, Martine." řekl narovinu Kája. Tohle opravdu přehnal.

„A nebo," začal Marťas uvažovat. „Je to nějaká naše fanynka, která se snaží ujistit, zda opravdu vidí nás dva." Pousmál se nad tou představou. Vůbec ho nezajímalo, že to znělo egoisticky.

„To by se chovala nejspíš jinak." uvažoval logicky jeho kamarád.

„Třeba by pištěla a začala si s tebou fotit selfie jako ta minulá, jen tak, co?" smál se.

„Hele, i vlezlí fanoušci jsou docela fajn. Kdybychom je neměli, nebyly bychom tam, kde jsme teď." tvářil se naprosto vážně. Párkrát si lehce tleskl nad svou hluboce filozofickou odpovědí.

„To je fakt." přikývl a usmál se.

Tramvaj zastavila na místě, kde Rozálie vystupovala. Ihned si posbírala všech šest švestek a vyšla rychle ven. Nechtěla se propadnout studem do země ještě uvnitř. Připadala si jako největší nemehlo pod sluncem a aby toho nebylo málo, ušel ji smysl zbytku jejich rozhovoru. Na co si to asi hráli? Nechápala to.

„Kam se tak rychle vydala?" zeptal se nechápavě Martin a prohrábl si své nalakované vlasy.

„Pryč kvůli tvé blbosti," protočil oči Karel.

„Fakt?" podíval se na něj s otevřenými ústy.

„Ne, nejspíš tu bydlí, vystupuje tady vždycky. Nicméně jsme ji nejspíš urazily."

Pozn: Kdopak se v této aplikaci asi jako druhý v pořadí objevil? :3 Konečně se to trochu rozjíždí :) Těšte se na další část. Moc vám děkuju za všechna přečtení, votes a komentáře! :3 Mám vás ráda a doufám, že spolu dáme 500 přečtení, když jsme dali 300 :3
Btw: Tuto kapitolu vydávám podruhé a může za to Wattpad aplikace na mobilu -.-