Teď jsem jako ty? /w Kovy

8. Její typ

„To je ten, co se ti včera omluvil, že?" zeptala se.

„Jo," přikývla.

„Jakože sám od sebe?" nadzvedla obočí Markéta.

„Jojo," přitakala Rozi.

„Tak ten vypadá na slibného kluka. A hlavně hodného, když se ti jen tak omluvil," zamyslela se: „Rozálie, z toho kouká nějaký vztah. Drž se ho!" bouchla do ní povzbudivě loktem.

„Ale houby. Sice se zdá milý, ale chová se každý den jinak. Neřekla bych, že by mohl být můj typ," zavrtěla hlavou.

„Děláš si prdel? Tvůj typ není skoro nikdo." Přestala za chůze pohupovat rukama podél těla a místo toho je založila na prsou. Její usměvavý obličej se přeměnil v naštvaný výraz.

Rozi po ní vrhla téměř stejný pohled. Akorát u ní nevypadal tak smrtelně vážně: „Tak ho neznám ne? Nevím o něm nic, tak jak asi může být můj typ?"

„Může. Třeba vzhledově," připomněla jí.

„Tak on je hezký, ale," zarazila se. Původně k tomu chtěla něco dodat, jenomže si uvědomila, že jí svým zevnějškem opravdu přitahuje. Moc se jí zamlouvaly ty jeho průzračné modré oči a úsměv s dolíčky. Krásně obojí doplňovalo už tak dokonalý obličej. Byla to vražedná kombinace.

„Žádné ale. Líbí se ti? Ano. Stačí už ho jen poznat a bude tvůj," mrkla na ni a do tváří se ji vrátilo zase slunce.

„Bereš to moc jednoduše. Nevím, jestli o někoho vůbec stojím," váhala nad tím Rozi. Vždycky si říkávala, že chce na vztah počkat. Chtěla počkat, aby našla někoho, koho bude mít opravdu ráda. Věřila v osudovou lásku. Vždycky jí taky přišlo, že je na vše moc mladá. Proto už taky několik kluků odmítla. Teď si začala uvědomovat, že se toho bojí. Utíká před tím.

„Ale stojíš. Jen ti to teď nepřijde. Později si to uvědomíš. Přidej si ho na facebooku, obvykle to bývá první krok," věnovala jí další dětský úsměv a hned, jakmile došly ke škole, otevřela jí s menší námahou těžké dveře.

Rozálie prošla dovnitř a čekala, až vejde také. Poté se vydaly spolu směrem ke třídě.

„Jo, jasné. A bude to vypadat, že ho sleduju," protočila panenkami. Raději se nezmiňovala o tom, že nezná jeho příjmení, ještě by měla další připomínky, které už jí tak nejsou moc příjemné.

„Tak si s ním promluv. Třeba se skamarádíte, někam tě pozve," chtěla pokračovat, ale Rozina ji nenechala.

„Fajn," Kývla. Rozhodně to ale udělat nehodlala. Neměla na to žádnou odvahu a chtěla se tohoto tématu už zbavit. Brala to tak, že se jí omluvil a konec. Je to přece jen kluk z tramvaje, jehož by nikdy nepotkala, kdyby nezačala jezdit.

„Tak se mi líbíš," vytvořila nejdokonalejší úsměv, který dokázala a vešla s Rozálií do třídy přesně se zazvoněním na hodinu.

...

Nastala poslední páteční hodina tělesné výchovy. Nejúžasnější hodina sloužící jako úvod do víkendu a zároveň i jako ukončení pracovního týdne.

Rozi se rozhodla necvičit a předstírala, že si zapomněla oblečení, jen proto, aby mohla strávit hodinu s Markét a Terezou, která byla taky její velmi dobrá kamarádka, na tribunách. Povídaly si celou hodinu o různých věcech a taky se sem tam zasmály svým spolužákům, kteří museli dělat gymnastiku.

Rozálie měla pocit, že by mohla stihnout tramvaj s podobným předstihem, jako ráno. Problém byl ale v tom, že se u těch tří na poslední chvíli zastavila učitelka a nakázala jim uklidit všechny žíněnky a kozu. Normálně to po nikom nechtěla, takže si Rozina odvodila, že je to kvůli ní. Bylo to za to, že minulý týden odešla bez dovolení a ještě k tomu něco řekla. Určitě jí to chtěla dát sežrat, protože takový pohrdavý pohled u učitelky ještě neviděla.

Když se konečně dostala ze školy, měla už dvě minuty zpoždění. Rozhodla se, že nebude na tramvaj spěchat. Už tam nebude, zbytečně by se stresovala a zadýchala, což nechtěla. Myšlení na tohle se ji ovšem hned změnilo, jakmile ji v dálce spatřila stát. Ihned se jí vrátila ta snaha to alespoň zkusit. Přece nepůjde pěšky přes celé město. Dlouho neotálela a s odhodláním to stihnout vyběhla vpřed.

Stihla to. Opravdu to stihla. Zajásala sama nad sebou, protože to nevzdala a napadlo ji pohledem se na tu zastávku zaměřit, aby zjistila, zda tam náhodou tramvaj není.

Zaklepala na dveře, aby si ji řidič všiml a pustil ji dovnitř. Dnes jel úplně jiný, ale jí to nějak nezajímalo. Pípnula si kartu a vydala se dozadu do vozu, kde si sedla, aby nabrala do svého dýchacího ústrojí nový dech. Tramvaj se rozjela.

„Vidíš, jak jsem dobrý? Stihla jsi to," uslyšela nějaká slova od člověka, který si sedal vedle ní.

Otočila hlavu, aby se podívala, kdo to je. Nemusela to ani dělat, vůbec ji nepřekvapilo, že je to Karel. „Jak to myslíš?" zeptala se na oplátku a dala si svůj batoh více na klín.

„Toho řidiče jsem trochu zdržel, protože vím, že máš s tramvajemi problém," přiblížil ji to s mírným úsměvem.

„Aha a proč?" zeptala se třesoucím se hlasem. Tváře jí opět začínaly žhnout a vysílaly to do celého těla. Byla ráda, že běžela a tak na ní nešel vidět ten nepokoj. Předstírala, že se musí nutně napít a to také udělala.

„Protože vím, kde nastupuješ a vystupuješ, tak mi došlo, že ses zdržela a hele, trefa do černého," usmál se, tentokrát tak, že se mu objevily i původně skryté dolíčky.

Pozn: Tak tu máme konec kapitoly :D Taky docela haluz psát každý den :D Jak jste dneska spokojení? :) Já bych řekla, že se to vyvíjí docela zajímavě. Mohu vás ujistit, že odteď už to bude zajímavější, než to bylo, což snad oceníte :D Dnes kapitolku nikomu nevěnuju, nechce se mi pořád přemýšlet nad tím, komu by se to dalo fláknout :D