Teď jsem jako ty? /w Kovy

4. Stalker

Víkend s tátou dopadl o dost lépe, než se očekávalo. Zoo sice opět obejít celou nestihli, ale za to stihli plno dalších věcí. Například si zajít i na pouť, jež na týden přijela, či zkouknout nějakou komedii s hromadou popcornu. Co na to říct? Nejspíš to bylo tím, že její táta je všední člověk.

Za to u mámy to trochu pokulhávalo. Byla naštvaná, že ji Rozi o návštěvě táty neřekla dříve. To ovšem nebylo tím největším problémem. Ukázalo se, že jí opustil přítel, který z části jejich rodinu živil.

Proto probíhalo pondělí poněkud tišeji než obvykle. Vlastně celé vykolejilo z klasického stereotypu. Rozálie vstávala o něco později a její máma chodila dříve do práce, aby se ráno nesetkaly a nekously se mezi sebou.

Rozině se dnes vůbec nechtělo do školy. Vůbec nestíhala, ale to u ní bylo normální. Hlavně ji docela štvalo, že ten víkend uběhl zase tak rychle a ona se bude muset vrátit do koloběhu studentského života. Musela se na to hned posilnit, proto její snídani doplnil pořádný hrnek sladké horké kávy s mlékem.

...

Na tramvaj doběhla opět na poslední chvíli. Odjezdu naštěstí tomu zabránil řidič, který si dobíhající dívky všiml. Byl už na to zvyklý. Tohle totiž Rozina předváděla každé ráno.

Musela si koupit lístek, protože doběhla pozdě a vešla předními dveřmi, ale nějak to neřešila. Byla ráda, že nepřijde pozdě. Měla dost absence, tak ji potřebovala dohnat.

Šla si sednout co nejdál do vozu, protože tam nebyl nikdo, kdo by ji mohl narušovat její osobní prostor a rušit její myšlenky svým dechem a všetečnými otázkami, proto si docela nerada sedala k postarším lidem. Vždycky se za dvacet minut své cesty dozvěděla téměř celý jejich život.

Sedla si na sedadlo blíž k oknu a opřela o něj hlavu. Takhle viděla pořádně na nudnou zašedlou ulici s několika stromy, lavičkami, odpadními koši a smutně vyhaslými lampami, které tvrdě pracovali celou noc, aby lidé viděli na jinak velmi nebezpečnou noční cestu. Zamyslela se a přemýšlela téměř o všem, co viděla.

Cesta jí utekla docela, když ji vůbec nevěnovala pozornost. Tramvaj pomalu s mírným trhnutím zastavila a Rozi vstala. Šla si stoupnout k několika vystupujícím lidem, kteří čekali, až budou dveře otevřené úplně. Teprve poté začali vystupovat.

Dívka mezi vystupujícími spatřila povědomého člověka. Byl to hodně vysoký. Na úpravě po stranách zkrácených vlasů si dal dokonale záležet. Jeho elegantní oblečení tvořila tmavě modrá košile s bílými puntíky a velmi úzké džíny. Na zádech mu seděl docela malý batoh. Z uší mu trčela sluchátka.

Rozi ho sice viděla jen zezadu, ale dokázala ho poznat. Všimla si, že je to ten kluk z pátku. Ihned si vybavila jeho obličej a pronikavé modré oči, které ji sice uchvátili, jelikož takové nikdy neviděla, ale taky děsili. Pamatovala si ten podrážděný pohled, jenž na ni vrhl, když si k němu přisedla. Nepůsobil moc mile, ale přece jen ji něčím zaujal.

Jeho obličej si dokázala vybavit i jinak. Musela ho už někdy nejspíš vidět. Asi jen tak na ulici, nebo tu tvář mohla zahlédnout i mezi ostatními cestujícími v tramvaji, i přesto, že touto tramvají nejezdila zrovna často, protože ji téměř nikdy nestihla. Ze školy ho ale určitě neznala. Chvílemi se ovšem nějaké ty pochyby naskytly. Proto si to chtěla ověřit.

Vystoupila ven a její nohy spočinuly na pevném chodníku. Okamžitě se podívala směrem k němu. Že by byl opravdu od nich ze školy? Jak to, že ho tam neviděla? Pokládala si různé otázka a pokoušela se ho nenápadně pozorovat s očekáváním, že opravdu půjde směrem k budově, ke které se chystala ona. Spletla se.

Modrooký kluk okamžitě zamířil k přechodu, kde se rozhlédl, aby náhodou nedošlo ke střetu s rychlou věcí na čtyřech či více kolech.

Ještě než přešel, nechal projet tramvaj, která s nimi přijela. Pro svůj klid a dobrý pocit se znovu rozhlédl a vydal se rychlým, na kluka i ladným, krokem na druhou stranu ulice. Na druhé straně se otočil na patě a vydal se ještě kousek dál, kde zmizel v kavárně na rohu. Nad jejími dveřmi byl nápis Costa Coffe.

Zamyslela se. Začínala se cítit jako nějaký fanynka Harryho Stylese, co si s ním chce udělat selfie při jeho denních činnostech.

„Wuááá!" uslyšela za sebou výkřik a někdo ji surově chytil za rameno. Okamžitě ji to vytrhlo z přemýšlení a její srdce málem vyskočilo z jejího hrudníku. Vypískla a podívala se směrem ke kavárně s obavami, že její stalkertví bylo prozrazeno. Naštěstí nemělo být co prozrazeno. Stála jen na místě na chodníku a koukala se kolem. Otočila se na viníka.

Pozn: Máme zde další část. Omlouvám se, že jsem včera žádnou nevydala, ale nějak jsem se v jedné části sekla a nevěděla, jak mám pokračovat. Naštěstí jsem to pro vás ve škole vykoumala :D ;) Snad se vám tato část bude líbit :) Máte nějaké připomínky? :) Napište mi prosím názor do komentářů, nezabere to déle než 2 minuty :D Budu ráda za každé votes a přečtení :3