Teď jsem jako ty? /w Kovy

2. Karma bolí

Cesta trvala kolem dvaceti minut a tramvaj se s ubíhajícími zastávkami vyprazdňovala. Na žádné jiné zastávce nenastupovalo moc lidí a tak brzy bylo volných i pár dalších sedadel.

Když si toho Rozi všimla, přemýšlela nad tím, že by si přesedla, ale hned si to zase rozmyslela. Zbývaly jí jen dvě zastávky a vypadalo by hodně divně, kdyby se jen tak přemístila jinam. Určitě by to způsobilo předsudky ze strany jejího spolusedícího, protože by si nejspíš myslel, že je proti němu nějak zaujatá. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než doufat, že vystoupí dříve než on.

Zdálo se, že je na ní Karma hodná a tak se jí přání splnilo. Jakmile viděla v dálce svou zastávku, rychle vstala a batoh si hodila neuvážlivě na záda. Málem toho kluka praštila, ale toho si nevšimla. Zamířila ke dveřím a její nálada se hodila do klidu. Podívala se zpět k dvojsedadlu a znovu na sobě zachytila jeho děsivý pohled. Beztak jsem jen paranoidní, pomyslela si.

Dveře se pomalu otevřely a umožnily výstup do horkého okolního světa. Dívka na nic nečekala a ladně seskočila na sluncem ozářený chodník. Slunce ji ozářilo a dostal ji i rychle plynoucí vítr, který ji nahromadil všechny vlasy do očí.

Vyšla vpřed a chystala si vlasy shrnout zpátky dozadu, aby se mohla zase rozkoukat, ale něco jí to znemožnilo. Ucítila náraz a hned na to se na jejím čele rozplynula bolest do celého obličeje. Kousek couvla a rychle si odhrnula vlasy z očí.

Než si stihla pořádně uvědomit, že před ní stojí lampa a ona do ní narazila, uslyšela klučičí smích ze zavírajících se dveří tramvaje. Bezpochyby to byl on, protože se na ni při výstupu díval. Její tvář začínala pomalu červenat a žhnout studem. Rychle obešla lampu a vydala se domů. Nenávidím Karmu, pomyslela si.

...

Doma se zdálo být větší horko než venku. Rozálie ležela ve svém pokoji na posteli jen v dlouhém triku a v kalhotkách. Od stěn pokoje se odrážela její oblíbená hudba, která se ladně táhla z reproduktoru nad její postelí. Okno bylo otevřené dokořán a tak se sem tam ozvalo volné sólo nějakého ptáčka z venku. V pokoji bylo docela šero, protože se krátce po tom, co přišla domů, zatáhlo.

V rukách samozřejmě svírala svůj mobil, kde opět projížděla hlavní stránku modrého zla, které nese jméno facebook. Její původní plán byl, že se bude učit, ale tak nějak se u toho telefonu zase zasekla. Navíc se jí vůbec nechtělo. Známky měla dobré. Držela se na dvojkách a trojkách.

Z prohlížení fotek jejich kamarádů ji vyrušilo zavrnění a hlasité cinknutí klasického tónu messengeru. Rozhodně nehodlalo být neslyšeno.

Rozi se podívala na fotku píšícího na obrazovce. Byla to její nejlepší kamarádka Markéta, se kterou si psala poměrně často, tak se divila, že napsala teprve teď.

Klikla na její ikonku, aby jí mohla odpovědět.

Markét: Čauko, nechceš dneska přijít, naši nejsou doma, tak bychom mohli shlédnout nějaký ten filmeček :3 :DD
Rozálie: Ahoj :D Co, že píšeš až teď? :DD A nemůžu, jsem u táty. Mamka to sice ještě neví, ale budu u něj celý víkend :) Chce mě vzít do zoo! :DD
Markét: Vybil se mi mobil :// To jsi nějaké malé dítě? :DD Do zoo? :D
Rozálie: Já mám zoo ráda, nechaj ma :D Navíc jsem s tátou dlouho nikde nebyla :/
Markét: Aha, btw: Vždyť jsi spěchala na tu tramvaj ne, tak jsem myslela, že jedeš domů. Už jsem to měla naplánované a filmy postahované :(To se nedělá Rozalindo! :/ :D
Rozálie: Jeej, tak jsem si šla pro věci ne, abych je netahala do školy :DD Fuck that logic :D A už jsem několikrát říkala, že něco nemáš plánovat, když se mě nezeptáš, takže tvoje smůla :P :D Si pozvi domů Šimona ne? :OO
Markét: ... Běž se Šimonem někam! Díky :D
Rozálie: Já už někde jsem :D Najdi smysl téhle konverzace, nebo odcházím! :DD :P
Rozálie: Wait! Musím zavolat mother, právě mi napsala zprávu :D

Rozi se podívala na horní lištu na mobilu, kde bylo napsané „máma" a kousek zprávy. Rozklikla to, aby si ji mohla přečíst celé.

Máma: Zlatíčko ty nejsi doma? Proč ses nenajedla a jakto, že nejsi doma a nic si neřekla?

Uznala, že tohle by mohlo být vážné. Máma ji napsala sms na jejím dotykovém mobilu a nepokoušela se jí zavolat.

Rozinka: Promiň mami, táta mi včera večer volal, zda nechci přijít na víkend. Zapomněla jsem ti to říct, promiň. Nechtěla jsem tě totiž budit. Vzala jsem si všechno potřebné, neboj. Jo a jedla jsem. V neděli večer se vrátím.
Máma: Dobře.

Zdálo se, že to její máma vzala docela v pohodě. Nebo tak alespoň vypadala její zpráva. Kdyby to v pohodě nevzala, tak by určitě napsala, ať vypadnu a půjdu domů, doufám, pomyslela si a rozklikla zprávy, které ji mezitím Markét napsala.

Markét: Jasně, naše konverzace smysl nemaj, nikdy :D Na to jsme moc inteligentní :D
Markét: Jo, však já tě jen zaspamuju :DDD
Markét: Už?
Markét: Loool, dělej! :D
Rozálie: Ty vole, počkej chvíli ne? :D Děláš, jako bychom se před pár hodinami neviděli.
Markét: Neříkej mi vole, ty vole :DD Co děláš? :D

Jakmile si na to odepsala a přišla další zpráva, vešel se zaklepáním na dveře do pokoje její táta. Vrátil z práce a tak se chtěl jít podívat na svou „malou" holčičku, kterou viděl asi po dvou měsících. Ruce měl za zády, zřejmě jí chtěl zase něco dát, když se tak dlouho neviděli.

Pozn: Omlouvám se, že je to tak dlouhé. Jak vidíte, postupujeme pomalu, ale nebojte se, dlouho to prodlužovat nebudu, ale holt, každý prožívá rodinné chvíle, tak nevidím důvod, proč je vynechávat :D Tahle kapitolka je věnovaná moji milé Mari. Hádej proč asi? :D Jo a ten chat, heh, to jsem si odvodila z pár chatů, které jsem sama vedla :D