Teď jsem jako ty? /w Kovy

18. Úzkost

„Jakou pizzu jsi objednal?" zamluvil to Karel otázkou a jednu z nich otevřel.

„Takové ty klasické. Margaritu myslím dvakrát, pak sýrovou, salámovou a nějakou kukuřičnou," zamyslel se, zda jich řekl pět: „Všechny jsou pizzové!" řekl rázně nakonec.

„To je dobře," zasmál se Kája.

Rozi se zasmála taky.

„Jakou chceš jako první, Rue?" zeptal se Martin z úsměvem.

„Co? Mě, mě to je jedno," usmála se nervózně.

„To je ale chyba," zdůraznil vážně Martin a pak se usmál.

„Martine, nech ji," pousmál se Karel a položil všechny ty krabice na stůl: „Myslím, že budeme vůbec rádi, že to sníme," mrkl na něj.

„Jo, to je pravda," přikývl a Rozálie se přidala.

Kája vybral náhodnou krabici s pizzou a pustili se do ní. K tomu nechali přehrávat ještě dětské kazety, takže nebylo vůbec neobvyklé, že se při tom někdo zadusil smíchem, protože měl v puse pizzu. Postupně snědli tři, čtvrtou nakousli a tu poslední nechali celou.

„Konečně konec!" tleskl si kluk s blankytně modrým pohledem: „Moje ostuda končí," zasmál se.

„Ty vytvaříš pořád a pořád nové, tak toho nech," zasmál se krátce Martin.

Dívka se zasmála taky.

„To není vtipné," zasmál se a těkal mezi nimi pohledem.

„Ale je!" povedlo se jim to říct oboum naráz, díky čemuž propukli oba v další smích.

V tom Martin prudce vyskočil z postele svého kamaráda a zamířil rychle ke dveřím: „Musím na záchod," osvětlil jim, když spatřil jejich nenachápavé pohledy. Poté vyplul že dveří jako namydlený blesk.

„Je fajn, že se směješ," prolomil Kája chvilkové ticho.

Dívka sedící na jeho posteli po něm vrhla smaragdovým pohledem, jenž se spojil s jeho modrým. Trochu se ošila: „No, díky vám dvoum," usmála se. Už pohledem neuhýbala.

„V tom případě se o mě dá tvrdit, že jsem skvělý komik," pochválil se a svůj hraný egoismus prohloubil tím, že zvedl hlavu k nebi a ruku položil na svou hruď.

„Úžasný," zasmála se Rozálie.

„Ale teď vážně, nechci z tebe páčit, co ti bylo, ale bylo zjevné, že jsi brečela. Neublížil ti někdo?" zeptal se s obavami v hlase.

„Ne, to vůbec." zavrhla okamžitě a ještě horlivě zavrtěla hlavou. Když se nad tím pozastavila, uvědomila si, že se tak rodiče hádali už několikrát a nikdy jí to tak nevadilo. Věděla, že ji rodiče mají rádi. Spíš se potřebovala po dlouhé době vybrečet a tohle byla poslední kapka do vína. „Jen taková obyčejná rodinná přestřelka," pousmála se.

„Aha," pokýval chápavě hlavou, Sám věděl, že hádky s rodinou nejsou zrovna příjemné. Jen mu vrtalo hlavou, proč tak brečela. Když se pohádal on, tak byl naštvaný místo smutný. A to pěkně dlouho. „A proč jsi teda brečela?" zeptal, opravdu mu to vrtalo hlavou. Dokonce jí chvíli nevěřil.

„Protože, no..." trochu se zasekla. Nebylo jí zrovna příjemné vykládat mu o svých úzkostech: „Bylo toho na mě moc," řekla tiše a podívala se směrem k zemi, jakoby by tam byla nějaká pomoc.

„Aha, to znám. Teda, ne že bych to někdy měl, ale je to docela časté," usmál se. Snažil se jí tak naznačit, že se není za co stydět.

Podívala se na něj a nabrala trochu zdravé růžové barvy: „Jo, to asi jo," pousmála se a znovu se na něj podívala.

On se na ni taky usmál, což bylo slabé slovo. Ne, on jí úsměv doslova vykouzlil. Nejhezčí, jaký jí kdo kdy věnoval. Objevil se u ní i dojem, že ho takhle usmívat se ještě neviděla.

„Martin je táády!" ozvalo se za dveřmi a pak je rychle rozrazil.

Oba sebou trhli a podívali se něj. Rozálie si nervózně prohrábla vlasy a podívala se nápadně po místnosti. V duchu docela dost bědovala. Proč přišel zrovna teď? Co když ten úsměv něco znamenal? Ještě ho u něj nezpozorovala. Úplně se jí vybavil před očima.

„Jé, pardon. Já vás určitě vyrušil," dramaticky se rozesmutnil: „Škoda, že jsem nepřišel v ten nejlepší okamžik," svou mimiku přetvořil do prapodivného šklebu.

„Ty jsi pako, manino," protočil panenkami jeho kamarád.

„Já vím, děkuju," uklonil se a sedl si zpět na postel vedle Rue, jak jí začal říkat.

Chvíli zase jen tak mlčky seděli, ale Martin to dlouho nevydržel: „Hele, není čas ztrácet čas!" zvolal a vstal: „Můžeme buď dělat totální blbosti a nebo zkouknout nějáký super film. Zbyla nám ještě pizza a půl a Ko-" všiml si Kájova vylekaného pohledu: „Karel tu má určitě nějaké dobré pití a popcorn nebo chipsy," pousmál se falešně, jakože nic.

„Jo, myslím, že film je dobrý napad. Že Rue?" oslovil ji přezdívkou, jež vymyslel jeho praštěný kamarád.

Souhlasně přikývla.

„Fajn, tak zkusíme najít něco dobrého," pousmál se Martin a zasedl ke Karlovu počítači. Okamžitě tam vyhledal stránku, kde se dávali přehrát filmy online a začal hledat: „Nějaké nápady?" zeptal se.

„Zkus nějakou komedii nebo tak," navrhl Kája.

„Samozřejmě, komedie jsou nejlepší," zasmál se a vyhledal si filmy podle kategorie. Začal hledat: „Ty Rozi a znáš vůbec nějaké Youtubery?" zeptal se bez zabarvení hlasu.

Karel ho nepozorovaně kopnul do nohy, ale otázka už byla bohužel podána.

„Jen nějaká jména, díky své kamarádce. Viděla jsem pár fotek, sem tam kousek nějakého videa, proč?" zeptala se zaujatě.

„Jsem chtěl vědět, jestli si o nich myslíš to, co já," krátce se na ni podíval a pak se vrátil k vybírání filmu: „A koho třeba znáš?" položil další dotaz, čímž se dočkal dalšího kopance.

Pozn. autorky: Tadá! Máme zde další díl, takový trochu pofidérní. Nebudu lhát. Docela jsem se na tom nadřela, protože mě opustila taková ta spisovatelská múza. Málem jste tu tuto kapitolku dnes neměli, ale pak se stalo jedno velké BLIK a je to tu :D Zase děkuju za takové ty klasické věci, jako jsou přečtení a komentáře :) Jsem ráda, že vás to baví :D