Teď jsem jako ty? /w Kovy

6. Omluva

Od toho, co v tramvaji vyslechla poněkud ponižující rozhovor od Martina a Karla, se schovávala mezi lidmi. Nechtěla se s nimi setkat. Nechtěla jim totiž dávat další příležitosti, aby se o ní spolu bavili a smáli se.

Bylo úterý a v tramvaji nebyl téměř nikdo, za koho by se mohla Rozi schovat.

Naštěstí si nevšimla si ani té modrooké bytosti a tak byla docela v klidu. Šla si sednout do zadní řady sedadel, opřela hlavu o okno a pustila si naplno hudbu do sluchátek. Milovala to. Připadala si tak vždycky jako v nějakém dramatickém filmu.

Uběhlo pár minut a tramvaj minula dvě další zastávky, takže pár lidí přibylo. Rozálie si ani v tom tlaku myšlenek a hlasité hudbě neuvědomila, že někdo přibyl i na místě vedle ní, které bylo před chvíli volné. Ucítila zaťukání do ramena.

Vrátila se do reality a podívala se na levou stranu, kde zaťukání ucítila. Její pohled spočinul na blankytně modrých očích. Tělem ji prosvištěl nepěkný pocit zoufalství. Pocítila, jak se jí do obličeje dere horkost, tak trochu zpanikařila. Prohrábla si vlasy a vytáhla si sluchátka z uší.

„Ano?" nadechla se a snažila se držet klidný hlas.

„Ahoj," pozdravil ji a chtěl pokračovat, ale nějak se zarazil, když na něj Rozi hodila nechápavý pohled.

„My se známe?" zeptala až příliš tázavým hlasem.

„Dalo by se to tak říct," kývl nový spolusedící a trochu se pousmál: „Přišel jsem se omluvit za..."

„Za ten trapný pondělní rozhovor s tvým kamarádem?" doplnila to za něj, mezitím smotávala sluchátka okolo svého mobilu. V duchu se chválila, že nedává své pocity momentálně najevo.

„Ano, přesně za ten. Asi nešel přeslechnout," vzdychl: „Víš, nemělo to být myšleno nějak proti tobě, jen se to trochu rozjelo a překročilo to meze. Znáš takové ty rozhovory s kamarády. Něčemu se zasmějou, já se pak zasměju taky a později si uvědomím, že to asi nebylo vhodné. Mám své hranice, ale někdy to bohužel přeženu," díval se do sedačky naproti něj.

„Ano, znám," přikývla: „To ale neznamená, že se jim nedá předejít," dívala se na něj.

„Já vím, ale nebavili jsme se o tom dlouho. Povedlo se nám změnit téma," snažil se i obhájit.

„Ale kvůli tomu, že jste se smáli mně. Vůbec vás nezajímalo, že vás celou dobu slyším. Vím sice o sobě, že jsem nešikovná, ale nemusím se kvůli tomu cítit jako idiot," vzdychla. O tom, že nepochopila druhou část jejich rozhovoru, se raději nezmiňovala.

„To ne no," podíval se na ni.

„Hmm," byla v rozpacích. Už nevěděla, co na to má říct, tak raději neříkala nic.

„Ještě jednou se omlouvám. I za Martina. Ten neví vůbec, kde jsou hranice. Srandu si dělá z každého i ze sebe." Objasnil jí to.

„Jo, dobře. Děkuju, omluva se přijímá," usmála se.

„To jsem rád," usmál se taky. Právě z něj opadla všechna vina, kterou za ten rozhovor cítil.

Tramvaj konečně zastavila na její zastávce. Zvedla a podívala se na Karla: „Pustíš mě, prosím?" zeptala se.

„Jo," řekl se samozřejmostí, vstal a uhnul jí z cesty.

„Děkuju," ještě jednou se na něj usmála, prošla kolem a vyšla ven ze dveří. Byla moc ráda, že se jí omluvil za to pondělí. Sice se za to pořád hrozně styděla, ale měla lepší pocit. Už se zase nemusela schovávat mezi divnými lidmi. Karel v jejích očích o něco stoupl, čímž si vyrovnal minulé hluboké klesnutí.

...

Doma ji čekal dopis od mámy s informacemi o jejím zdržení a taky se seznamem domácích prací, které by měla splnit. Rozhodla se to udělat, aby zabila trochu volného času. Navíc se nechtěla s mámou zase pohádat.

Jakmile měla práci hotovou, šla si dát něco k jídlu. Rozhodla se pro sladký bílý jogurt s nektarinkou. Tuhle kombinaci milovala. Chutnala skvěle a nebyla tak nezdravá, jako ostatní věci, které jedla.

Sedla si s tím do obýváku, zapnula si do pozadí televizi a šáhla po mobilu, který ležel nedaleko ní. Potřebovala se zase socializovat na sociálních sítích, od kterých byla chvíli odříznutá. Byla si vědoma, že je špatné být takto závislá, ale bez toho cítila takovou tu duševní prázdnotu.

Chvíli po tom, co si zapnula připojení k internetu a projela pár fotek na facebooku a na weheartit, jí cinkl mobil oznamující zprávu z messengeru. Otevřela ji.

Markét: Ahoj, už jsem si myslela, že se nepřipojíš! :D :D

Rozálie: Ahoj, nebyl čas! :D Ale díky, že jsi napsala, málem bych zapomněla, že ti chci něco říct! :O

Markét: A co? :O Btw já taky! :33

Rozálie: Víš, jak jsem ti říkala o tom, co se stalo v té tramvaji, jak mě ti idioti zesměšnili?

Markét: No?

Rozálie: Dneska se mi ten, co se mnou jezdí (jak jsi říkala, že ho sleduju) omluvil. Už se nemusím schovávat v davu!!! :D

Markét: Úžasné. A já čekala, že tě třeba pozval na rande, nebo si z tebe udělali ještě větší prdel O.o

Rozálie: Lol, nech toho. Víš, jak jsem se cítila trapně? Teď je mi alespoň lépe.

Markét: Ok no, ale příště mi něco takového nepiš, jako by jsi mi chtěla oznámit něco životně důležitého.

Rozálie: -.- Co jsi mi to chtěla říct ty?

Markét: Víš, kdo ještě potvrdil svou účast na Utuberingu? :3333

Rozálie: A ty mi to jako oznamuješ jak? :DD

Markét: Normálně? :D

Rozálie: Jaj :D No, kdo? :O

Toho smajlíka tam napsala proto, aby to vypadalo tak, že ji to zajímá. Vždycky svou kamarádku ráda vyslechla, ať to byla sebemenší nesmyslná maličkost. Záleželo jí na ní. Zastávala se názoru, že je důležité se o kamarádky zajímat, ať je to co je to. Vždycky se jí to pak vrátilo. Proto jsou s Markétou tak dobré kamarádky.

Markét: Matúš, Fallenka a Kovy! :3333333

Rozálie: Další důvod, proč se tam tak těšíš co? :)

Markét: Jooo :3 Dneska mi to oznámila Tereza. A taky prý nemůže jet a já nechci jet sama. Vážně tam nechceš jet? Je to akce, nemusíš ty lidi znát :O

Rozálie: Ne, není to nic pro mě, promiň :/

Markét: Dobře :(

Pozn: Máme tu další část. Tentokrát je věnovaná moji dobré kamarádce, na kterou jsem nějakým způsobem zapomněla :D Zároveň vám chci moc poděkovat za překonání hranice 400 přečtení! :3 Hrozně mě to těší a posouvá dál :) Jsem moc ráda za každé vaše přečtení a votes :3 Mám vás ráda! ♥