Back home in London.[Book #2]✔

Pozvánka

Byly to už 4 roky, co jsem neviděla ani nenavštívila Londýn...

Pamatuju si jak pro mě bylo těžké opustit prátelé, rodinu, okolí, školu a... Sebastiána. Se Sebastiánem nejsem vůbec v kontaktu, ani s mými kamarády. Jenom se Sophii - bavíme se spolu, i když se mi 'vysmívala'. Jsme něco jako vzdálené dobré kamarádky. Sem, tam mě informuje co se u nich děje.

Když jsem přijela poprvé do Francie konkrétně do hlavního města (Paříž). Myslela jsem, že jsem vše ztratila, ale naopak, mýlila jsem se.

Hned první den, kdy jsem šla do mé nové školy - střední školy. Našla jsem si svou novou kamarádku - Nicol. Má menší, hubenou postavu, tmavě blond vlasy po ramena a modro-šedé oči - momentálně nejlepší kamarádka. Dost mi pomáhala při těch dnech, kdy byli lidé tupí a posmívali se mi, že jsem na vozíčku.

Vlastně už tři roky normálně chodím. Operace byla úspěšná, a tak jsem chodila na rehabilitace a různá vyšetření.

Nicol, řekněme nahradila Sebastiána a já od té doby nemám kluka. Smutný příběh,že? Vůbec.

Nedávno nám přišla do schránky pozvánka na svatbu. Ano, náš Daniel se konečně rozhoupal a rozhodl se Katie požádat o ruku! O můj bože! Budu družička.

Máma říkala, že tam pojedeme za týden. Zase uvidím ten nádhernej Londýn! Možná uvidím své staré dobré přátelé, ale hlavně... Hlavně uvidím svého synovce Patricka.

Katie mi posílala každý měsíc fotky jak povyrostl, hold už je z něho chlapec. Už to není mimino, které řve. Taky jsem vzpomínala na Marka... Jo, toho jsem sakra dlouho neviděla...

„Rose? Pojď jedeme pro ty šaty." řvala na mě ze zdola máma. Jedeme totiž koupit šaty na svatbu. Mám být sice družička, ale nějak se na to necítím. Raději budu sedět někde bokem na židli a budu to jenom pozorovat.

Byly jsme s mámou v centru města, konkrétně v jednom obchůdku ze šaty.

Celá místnost byla obklopena šaty. Nemohla jsem si vybrat. Až pak jsem někde zašla a uviděla krásku! Ty šaty byly tak schované, že vůbec netuším jak jsem na ně přišla.

„Líbí se vám?" zeptala se mě starší prodavačka. Přikývla jsem. „Jsou nádherné." vzala jsem je do rukou. Prodavačka se usmála. „Nechala je tady jednou jedna hezká slečna jako jste vy." Oh, ta paní mi lichotí.

Šla jsem si je vyzkoušet. Máma čekala u kabinky, a když jsem je měla na sobě, odhrnula jsem závěs a vyšla.

„Páne jo, sluší ti." řekla máma. Zasmála jsem se a ta paní řekla úplně to stejné co máma.

Tak a byla jsem spokojená. Vyšly jsme z obchůdku a já měla v tašce své šaty.

Nádherné bíle šaty s poházenými, barevnými látkami na dolní sukínce. Nasedly jsme do auta a jely domů. Celou cestu jsem si zpívala písničky, které hrály v rádiu.

„Mami, du do pokoje, tak kdyby si něco potřebovala zakřič." řekla jsem. Vyšla jsem schody a šla do mého obrovského pokoje. Tašku s věcmi jsem položila k posteli a sedla si na postel. Otevřela notebook a rozklikla si SKYPE. Volala mi Sophie.

S: Ahoj, mám pro tebe novinku.

Netušila jsem vůbec jakou novinku, a tak jsem jí zavolala.

Hovor volal, volal, volal...

„Ahoj!" řekla. Obě jsme si zapnuly kameru a já ji pozdravila. „Tak jaká novinka?" řekla jsem napínavě. „Noo, budeš teta!" zasmála se. Já vykulila oči a... „Cože?" zasmála jsem se. Ona jenom přikývla. „Ty jsi těhotná? O můj bože kdo je ten šťastlivec?" zeptala jsem se.

Nemohla jsem uvěřit svým uším, co právě slyšely. Vždyť Sophii je sotva jedna-dvacet. Fajn. Budu další teta. „Tom. Tomash je ten šťastlivec, nepamatuješ? Už jsme spolu pět let." zasmála se. „Tomash? Gratuluji!" usmála jsem se. Byla jsem ráda, aspoň někdo má radost z těhotenství.

Seděla jsem v kuchyni na stole a psala si s mým spolužákem Joshem. Tento rok jsem měla maturovat a zrovna my dva jsme měli na starosti maturitní téma. Josh je něco jako můj bratr. Jednou jsme my dva spolu ulítli a skončilo to v posteli, ale nic to neznamená. Alespoň pro mě... Vím, že to byla chyba, ale vyřešili jsme si to...

Tak a je to tady! :) Snad se vám pokračování bude líbit! :))