Back home in London.[Book #2]✔

To, co bylo je minulost...

Bylo půl čtvrté a já se oblékala. Vzala jsem si na sebe bílý crop top s krajkama, světlo modré kraťasy, na to růžový svetřík a nakonec jsem to doplnila náhrdelníkem, který měl tvar kapiček.

Někdo zazvonil - jak načasované. Přišla jsem ke dveřím a pomalu otevřela.

„Ahoj." nebyl to Seb, ale Sophii. Objala mě a já tam stála jako poleno. Vypadala ustaraně... „Stalo se něco?" pustila jsem ji dovnitř a sedly jsme si na pohovku.

Opětně jsem byla sama doma, neboť máma je v práci a Katie a Dan s málým někam jeli.

Čekala jsem až něco řekne, ale nic neříkala. Najednou jí vyhrkly slzy. Obejmula jsem ji a hladila po zádech. „Musím ti to říct..." odtáhla se. Nechápavě jsem se na ní dívala. „Když, jsi tady nebyla... Byl večírek a všichni jsme byli připití - vyspala jsem se..." zastavila. Domýšlela jsem si něco, ale to nemohla být pravda. „Vyspala jsem se se Sebastiánem. Udělala jsem to já, klidně mě nenáviď, ale.." nedořekla. Zastavila jsem ji. „Vypadni, vypadni! Běž!" řvala jsme na ni a uslyšela zaťukání na dveře. Něž, jsem ale otevřela tak se zastavila Sophii. Vydala divný zvuk.

„Je to tady." řekla a chytla se za břicho. Zhrozila jsem se a otevřela dveře. Nevěděla jsem co mám dělat. Šla jsme pro klíče od auta a Sebastián mi pomohl.

Sebastián seděl vzadu se Sophii. Já volala Tomashovi, ať přijede do nemocnice a vezme oblečení pro Sophii. Sophie stále vydávala nějaké zvuky a Seb ji uklidňoval. „Rose" řekla. „Promiň..." najednou zaječela, nejspíš bolestí. „Za co se omlouváš?" zeptal se nechápavě Sebastián. „Řekla jsem ji to." Nedívala jsem se na ně a v duchu si počítala do desíti.

Vystoupila jsem z auta, pořádně bouchla dveřmi a šla za doktorem, že moje kamarádka rodí. Ihned přijeli s vozíčkem a dali ji na něj. Sophie mě chytla za ruku a Sebastián čekal na Tomashe. „Rose. Promiň. Moc mě to mrzí..." řekla. „Tomash příjde za chvíli." pustila jsem ji ruku a zastavila se.

Koukala jsem, jak ji odvážejí na sál. Po chvíli za mnou doběhl Tomash. Ukázala jsem, že je vevnitř... Měla jsem v plánu jet domů, ale na to jsem neměla sílu. Šla jsem k automatu pro kávu. Cestou jsem si dala ruce na obličej a říkala si: 'Vždyť je to moje vina, že Sophie rodí. Já ji vyprovokovala a ona začala rodit...' Bylo mi tak špatně, sedla jsem si na židli a čekala až výjde lékař.

„Rose?" podíval se na mě Sebastián. Dala jsem si ruce na čelo a opřela se hlavou o zeď a při tom jsem kroutila hlavou. Vydechla jsem a podívala se na něj.

„Kdy jsi mi to sakra chtěl říct?!" zkřivila jsem pusu na náznak, že mě to zabolelo. 
     Jakoby toho nebylo dost. Cítila jsem se tak dobře se Sebastiánem a cítim, ale teď se daly všechny bolesti do kupy a válčí mezi sebou... „Byli jsme opilí a navíc bylo to před dvěmi lety..." Já jen kývala hlavou, že mi to je jedno. „Jo, před dvěmi lety." uklidnila jsem se. Stále jsem se zhluboka nadechovala...

Po hodině a čtvrt jsem zahlédla Tomashe. Postavila jsem se a uviděla, jak se usmívá.

„Je to holčička! Lena, pokoj 543." Byl šťastný. Usmála jsem se a pogratulovala jsem mu, jako Sebastián.

„Rose. Můžu s tebou mluvit." Přikývla jsem. „Díky, ale jestli je to pravda. Řekla ti Soph, že se s ním vyspala? Nebylo to úmyslně a ty to víš. Bylo to před dvěmi lety, taky to pro mě byla bolest, ale nic s tím neuděláš. Tak pojď." Nic jsem na to neříkala. „Já.." ukázala jsem na výtah, že pojedu. „Pojď, jsi teta a Lena tě chce vidět." usmál se a vzal mě za ruku. „Fajn příjdu tam, běž napřed."

Stála jsem na chodbě, konkrétně před pootevřenými dveřmi, kde byla Sophii a její holčička Lena.

Cítila jsem se provinile, ale nakonec jsem otevřela dveře, zaklepala a nasadila ten andělský úsměv. Uviděla jsem malou holčičku, kterou držel Sebastián. „Pojď." usmála se na mě Soph. Vešla jsem a přivřela dveře. Sophii měla sama pro sebe pokoj, takže jsme tam byli jenom my. „Rose. Tohle je Lena, tvoje neteř." Seznámila mě Soph a Seb mi ji podal. Chtěla jsem se vyvlíknout, ale nějak se to nepodařilo. To mrně se na mě usmálo. Chytlo mi prst. Měla strašně malé ručičky. „No, tak myslím, že máš co dělat Sebe." zasmál se Tomash. Koukla jsem se na Tomashe vražedným pohledem a vrátila to malé mrně zpátky k mámě. „No, já půjdu." řekla jsem. „Nutit tě nebudu, ale stav se!" řekla mi Soph. Přikývla jsem. „Tomashi, můžu auto?" slyšela jsem. „Sebastiáne, jestli chceš přiberu tě." Přikývl a rozloučil se...

„Díky." Dívala jsem se z okna a pak na něj. Odepl si pas a podíval se na mě. „Miluju tě! A to co bylo je minulost..." uchopil mou tvář a políbil mě.