Back home in London.[Book #2]✔

Bolest/Pohřeb

'Když vám nečekaně zemře osoba blízká a drahá, neztratíte ji najednou; ztrácíte ji postupně a dlouho - jak plyne čas, přestanou jí docházet dopisy, z polštářů vyvane její vůně a nakonec se vytratí i její šaty ve skříni a prádelníku. Stále přibývá částí, které z ní postrádáte. A jednou přijde den, kdy zvlášť silně pocítíte, že vám nějaká určitá část chybí, a tehdy si uvědomíte, že je pryč, navždycky - a pak zas přijde další den a další určitá chybějící část.'

Stála jsem před mým zrcadlem, které jsem měla v pokoji u své sestry. Stála jsem tam a dívala jsem se na sebe. Byla jsem celá v černém... Nechtěla jsem na pohřeb svého táty, i když je to slušnost. Chci mít své vzpomínky a nevidět ty uplakané tváře. Chci v sobě 'dusit' spoustu věcí, ale nikomu se nechci svěřovat a nechci pomyslet opětně na tu bolest. 

Už jsou to dva týdny co jsem se uzavřela sama do sebe. S nikým nekomunikovala. A nebrečela. Spoustu přátel, kteří žili v Londýně mě navštívili. Ale ta osoba, kterou jsem chtěla vidět nepřišla.

Seděla jsem na židli a poslouchala proslov nějakého kněze... Koho tyhle kecy zajímají!? A proč vůbec jsou tady lidi, které vůbec neznám?! Lidi okolo mě brečeli. Brečeli, brečeli a brečeli. Už toho mám dost! Postavila jsem se. Odešla jsem. Cestou jsem o něco zakopla, ale nespadla. Podívala jsme se a uviděla známou tvář. Byl to... Sebastián. V sobě jsem pocítila, jakoby všechna bolest odešla a řekla si, že chce obejmout toho člověka. Zastavila jsem se někde u mostu, pod kterým byl menší potůček... 

Stála jsem opřená o zábradlí u mostu a koukala do blba. "Rose? Pojď..." vzala mi ruku mamka. Nevnímala jsem ji. Počítala jsem si v duchu do tří, aby jsem nevyletěla a nevyčetla jí co to je za pohřeb a kdo jsou vlastně ti lidé. Po chvíli máma pochopila, že to nemá cenu a vystřídal ji on... Přišel ke mně a objal mě. Bože, kdy se tohle naposledy stalo?! Objetí jsem příjmula a pevně jsem ho stiskla. "Sice nevím jaké to je, ale vím,  že tě to bolí..." řekl mi. Odtáhla jsem se a odešla... 

Byla jsem doma. Sundala ze sebe ty hadry a lehla si do postele. Přišla mi SMSka. 

S: Bude to v pohodě! :) 

Neodepsala jsem. . .

Příští díl bude pestřejší! Slibuji! :)) Hezký víkend! :)