Back home in London.[Book #2]✔

Ráda tě vidím

„Rose, zajdu ještě pro ty polštáře, tak si něco vyber." řekla máma a odešla. Já stála v oddělení různých dekorací. Zahlédla jsem jeden nádherný obraz. Na obrazu bylo nebe s hvězdami. „Je krásnej viď?" zlekla jsem se, když na mě někdo promluvil. Ten hlas jsem znala. „Sebastiáne? C-co.." „Co tady dělám? Jsem tady, tak stejně jako ty." zasmál se. „Slyšel jsem, že se stěhuješ." zeptal se. Příkývla jsem. „Jo, nějakou dobu tady s mámou zůstaneme... A ty?" „Taky se stěhuju. Pár bloků od tebe." usmál se. Nevím proč, ale donutilo mě to taky se usmát. Ale nebyl to falešný úsměv, naopak. Pravý úsměv. „Takže budeš konečně bydlet sám?" „Jo, no nebudu sám." kývl někam jinam. Zahlédla jsem nějakou dívku, která se usmívala a vybírala něco. Nadechla jsem se a měla otevřené ústa. Zavřela jsem pusu, nadechla se. „Aha, no já půjdu, tak měj se." šla jsem za mámou ke kase.

Seděla jsem v autě a přemýšlela. „Mami? Hodíš mě k Sophii?" Přikývla. Celou dobu bylo ticho až se auto zastavilo a já uviděla Sophii jak čeká před barákem. Na mě... Už měla docela velký břicho. Rozloučila jsem se s mámou a šla směrem k Sophii. Obejmula jsem ji. Byla jsem tak ráda, že ji zase vidím!

„Takže si potkala Seba?" ptala se, když jsme jedly pizzu. „Jo, byl tam s nějakou holkou." „Holkou? Vím, že se stěhuje, ale žádnou holku nemá. Myslím si, že by se pochlubil Tomashovy. Byla to černovláska?" zeptala se. Přikývla jsem. „Byla to jeho sestra. Nejspíš s ním bude teď bydlet." chytla mě za ruku. „Zavolej mu. Víš... Nedokážu si představit, že spolu nebudete." řekla soucitně. Kroutila jsem hlavou. „Ne, to ne. A teď něco o tobě! Bude to holka, nebo kluk?!" zeptala jsem se napínavě. Zasmála se. „Myslím, když kupuju růžové a červené oblečení tak holčička." usmála se. Obejmula jsem ji. A dokola jsem se ptala na různé věci. Jestli už má jméno, co na to Tomash apod...

„Tak ahoj." rozloučila jsem se v půl dvanácté se Sophii. Šla jsem pěšky. Sice jsem říkala mámě, že jí zavolám ať pro mě přijede, ale dům od Katie je kousek. V našem domě jsme ještě nebydlely, neboť není hotový a nemáme tam ani postel. Snad zítra všechno ještě nakoupíme. Baví mě nakupovat, neboť se odreaguju a zapomenu na své trable.

„Rose? Jsi to ty?" zavolal na mě někdo. Zahlédla jsem postavu, která byla oblečena do sportovního. Byl to muž, měl menší rozcuch a hlavně toho muže jsem znala. Sebastián. „Ráda tě vidím. Co tady děláš?" zeptala jsem se. „Sportuju. Dost často, když nemůžu usnout. A ty?" usmál se. „Aha. Já jdu právě od Sophii." ukázala jsem její barák, který trochu šel vidět. Kývl. „Můžu tě doprovodit?" usmál se. Já přikývla. „Ta dívka, co byla s tebou v obchodě..." „Byla moje sestra. Naštěstí přítelkyně to nebyla." zasmál se a já se přidala. „To byla? Elie?" Přikývnul. Moc dobře si na jeho nevlastní sestru pamatuju. Sice je jeho nevlastní, ale bere ji jakoby byla 'pravá'. „Tak a jsem doma. Tady zatím bydlím." ušklíbla jsem se. „A ten dům?" zeptal se. Ukázala jsem na dům, který byl za ním a on se otočil. „Chceš se tam podívat?" usmála jsem se. „Jestli by ti to nevadilo a máš čas." „Času mám až, až..." usmála jsem se. Šla jsem do domu, kde bylo ticho a vzala ze stolku klíče, které patřily od našeho nastávajícího domu.

Pomalu jsem odemkla. Otevřela dveře. Sebastián mě nechal vejít jako první. Zavřel dveře a prozkoumal to tady. Následovala jsme ho a říkala mu naše plány s mámou, kde, co bude... Zastavil se v jednom pokoji, který byl nahoře největší. Byl to můj, nebo spíš bude to můj pokoj. „Tenhle bude můj." řekla jsem a stále držela klíče od domu v ruce. „Je velkej, útulnej a myslím si, že pro tebe slušnej." usmál se. „Jo..." kývala jsem hlavou a cítila, jak se mi svírá žaludek a dech zrychluje. „Tohle bude nový začátek." řekla jsem přerušovaně. Přistoupil ke mně a obejmul mě. „Kdyby si něco potřebovala jsme tady." zašeptal mi do vlasů. Pomalu jsem se odtáhla a ani nevím, co mě to napadlo, ale políbila jsem ho... On se přizpůsobil a opřel se o zeď, o kterou se pak sesunul na zem a já na něm seděla...

„Myslím, měli bychom jít domů. Přece jenom už jsou dvě hodiny ráno." řekl a já se zvedla. Sešli jsme schody a já zamkla dům. Uviděli jsme, jak vychází slunce. Drželi jsme se za ruce a Seb mě doprovodil až ke dveřím. „Tak ahoj." usmála jsem se. „Ahoj." dal mi letmý polibek na tvář...

Cítila jsem se, tak... Tak šťastně. Myslím si, že tenhle začátek bude ještě lepší... Mnohem, mnohem lepší!

778 slov! Není to moc, ale je jich hodně. Dnes vás možná zasypu ještě jedním dílem. :D