Back home in London.[Book #2]✔

Chci být mámou.

„Takže si myslíš, že jsi těhotná?" zasmál se a já si vyhrnula triko. „Ne nemyslím, Sophie si to myslí, proto tady jsem." jednoduše jsem řekla. „Soph? Stále se bavíte? A vlastně, kdo bude možná ten šťastlivec, máš i prsten? Gratuluji!" usmál se. „Ty to nevíš?" zasmála jsem se. „Sebastián." doplnila jsem. „Tak to se můžeme někdy sejít. Rád bych vás viděl - spolu." usmál se a vytáhl nějakou gelovou mastičku. Nandal ji na mé břicho a projížděl mi břicho. Stále se díval na nějakou obrazovku, kde viděl nějaké šmouhy.

„Rose?" řekl a já se na něj podívala...

------------------

„Je mi líto, ale..." „Jo jasně chápu." usmála jsem se. „Počkej." řekl a já si sedla. Povytáhla jsem obočí a koukala až něco řekne. „Musím tě poslat na vyšetření, něco je jinak než by mělo..." řekl a já se vyděsila. „A co to znamená?" „To zatím nevím, ale až se to dozvíš, obzvlášť, krevní výsledky zavolej mi." kývla jsem a odešla.

Vzala jsem si nějaké papíry od sestry a odešla. Zavřela jsem za sebou dveře a hned spatřila Soph s Lenou v náručí. „Tak co?" usmívala se. Mě se však úsměv vytratil... Ukázala jsem na ní papír a ona mě jen pohledem nakopla ať jí řeknu co to je. „Poslal mě na vyšetření. Něco je v nepořádku..." řekla jsem a pohladila Lenu po baculatých tvářičkách. „Takže, nebudu mámou." vyhrkly mi slzy... Soph mě objala. „Jestli chceš jeď domů, sama nevím, kdy se vrátím." „Ne zůstanu tady." řekla. „A co malá?" „Pár hodin tady vydrží."

Zaklepala jsem na dveře číslo 765, které jsem měla na papírku a nevím čím to je, ale nikdo tady opětně nebyl... Byla tady jenom Soph s Lenou. „Dobrý den, mám..." „Pojďte." nabídla mi sestra. Než jsem vešla koukla jsem se ještě na Soph, která držela Lenu v náručí a hýbala s její hračkou. Vešla jsem a sedla si na lůžko. Kabelku si dala vedle sebe.

Po chvíli se mi zatočila hlava, když mi odebrali krev. Pomalu jsem se postavila a čekala až mi něco řekne doktorka.

Pohled Soph:

„Sebastiáne?" volala jsem mu. Musela jsem mu zavolat, neboť o ničem nevěděl... „Rose tě potřebuje..."

Čekala jsem s Lenou v čekárně a Rose stále nikde... Měla jsem strach. Lena se začala stále víc a víc vrtět a já čekala až přijede Sebastián.

„Kde je?!" uviděla jsem ho, jak běží. Ukázala jsem na dveře a zrovna vycházela... „Děkuji, naschle." řekla a koukala se na papír. „Zlato?!" řekl Seb. Rose zvedla hlavu a nadechla se, přejela mě pohledem v tom smyslu 'Jak jsi mu mohla zavolat?'. Sebastián ji objal. „Rose? Co výsledky?" zeptala jsem se. „Nic. Výsledky nic neukázaly, takže, sama nevím." rozhodila rukama okolo sebe...

Pohled Rose:

Jeli jsme se Sebem domů a já měla opřenou hlavu o sedadlo. Nikdo z nás nemluvil, koukala jsem z okna a přemýšlela. Tak moc si přeju mít dítě, a když ho chci nejde to... Najednou mi přistane něčí ruka na stehně. Otočím hlavu a kouknu na Seba. Povzbudivým úsměvem na mě koukne. „Nevzdáme to." řekne. Vezmu jeho ruku a propletu naše prsty. Jsem tak moc unavená, že se mi nechce ani mluvit.

„Jdu si lehnout." řeknu a jdu pomalým krokem po schodech do naší ložnice. Rovnou se přemístím k šatníku a vezmu si na sebe kraťasy a bílé tílko. Sepnu si vlasy do copu. Odlíčím se a namířím si to do postele. Tam mě už čeká návštěva. Lehnu si. Přikryju se a otočím se na stranu, abych viděla do očí Sebastiánovi.

„Miluju tě." řeknu. „Já tebe taky." Přichoulím se k němu. Na hlavě ucítím lehký polibek a zašeptání. „Dobrou." řekne.