Back home in London.[Book #2]✔

Nezvládám to- 2/2.část

Po chvíli, když jsme držela malou a nalívala si čaj, někdo zazvonil. Položila jsem čaj a šla otevřít. Ann si hrála s mým řetízkem. Pomalu jsem otevřela a koho mé oči nespatří? „Soph, proč ses neozvala?" řekla jsem. Neusmívala se, byla nějaká udýchaná... „Soph?" rozbrečela se... „Rose, je mi to...."

„je mi to líto..." řekla. „Co?" řekla jsem ironicky. „On... On Seb jel za tebou a..." popotáhla... Stále vzlykala a já nic nechápala. „Měl autonehodu..." V té chvíli jsem myslela, že skolabuju... Zastavil ose mi srdce a zastavila jsem se. Do očí se mi nahrnuly slzy, položila jsem malou aby si šla hrát a stále jsem tam stála. „Ale... Jak?" vzlykala jsem. „První číslo, které našly bylo Tomashovo..." objala mě."Musím za ním!" „Ne... Je teprve na sále a neví se jak dlouho tam bude... Je na tom dost špatně." Měla jsem celou dobu otevřené ústa a slzy mi tekly jako proud vody... Vzala jsem klíče, mobil a šla. „Ann." „Pohlídám ji. Tomash už tam je..." přikývla jsem a ihned jela do nemocnice.

„Dobrý den, kde najdu Sebastiána Pearlse?!" řekla jsem nějaké sestřičce, která mi byla po ruce... „Počkejte, podívám se." šla jsem za ní. „Je právě na sále, ale támhle..." „Rose!" zařval na mě Tomash. Rozbrečela jsem se a běžela k němu. „Kde je!?" celá jsem se klepala a Tom mě chytl. „Klid! Hlavně klid..." řekl. Posadila jsem se a čekali... Oba...

O dvě hodiny později

Stále nic... Nic, nic, nic. Každá minuta mi byla vhodná. Úplně každá. Seděli jsme oba na židlích a já koukala do blba. Myslím, že ani jednou jsem nemrkla... Nepromluvila jsem s Tomashem ani jedno slovo. Najednou mi zabrněl mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy, ale nekoukla jsem se co, kdo mi psal či volal.

Někdo vylezl konečně ze sálu. Byl to... Doktor! Postavila jsem se a šla za ním. „Vy jste?" zeptal se. „Sebastiánova manželka... Co s ním je?!" „Ehm... Paní Pearlsvoá, pojďte se mnou." naznačil. Šla jsem za ním, nejspíš do jeho kanceláře. Tomash šel hned za mnou. Posadila jsem se na židli a zhluboka dýchala. „Váš manžel, utrpěl mnoho poškození, nemluvím jenom o jeho vnítřním krvácení, ale taky o tom že je teď připojen na různé přístroje a je mimo svět. Myslím tím, že je v umělém spánku..." Poslouchala jsem, a až to dopověděl ukáply mi slzy... „A-a-a bude-bude v po-pořádku?" klepala jsem se. „Doufejme... Jestli chcete můžete za ním..." Zvedla jsem se a šla ihned za ním...

Otevřela jsem dveře a slyšela samé pípací zvuky. Oddychování a hlavně svého manžela. Ležel tam se zavřenými oči a všude měl připojené nějaké přístroje... Brečela jsem a rozklepala se tak, že jsem si klekla na zem... Rukami jsme si zakryla obličej a zavřela oči. Po tváři mi ztékaly slzy a nemohla jsem uvěřit, že možná... Možná budu bez něj.

Postavila jsem se a sedla si vedle jeho postele. Vzala jsem mu ruku a políbila ho na čelo... „Ani nevíš jak tě miluju!" řekla jsem. Stále, jsem brečela. „Rose?" pošeptal někdo za mnou a chytl mě za ramena. „Bude lepší, když půjdeš domů." řekl Tomash. Vrtěla jsem hlavou. „Ne, zůstanu ta-tady s- sním." vzlykala jsem.

„Bez tebe to nezvládnu..." zašeptala jsem mezi vzlyky. Nedokážu si bez něj svůj život představit. 

Chtěla bych vám jen poděkovat! Přesáhli jsme 500 přečtení a 100Votes! :3 Děkuji! :)

×Votest a Koment potěší!× :3

Miluju vás! <333