(Ne)skutečný Kamarád

#3 - Ta cool holka

Omlouvám se za delší pauzu, pokusím se vydávat pravidelněji :)

"Hej, otevři ten notebook," zaprosil už po několikáté. Jeho hlas už mě začínal štvát, protože pořád ne a ne mlčet. Byla jsem zvyklá strávit den v nekonečném tichu, popravdě mě téměř vždy uklidňovalo. A on ho rušil.
"Můžeš chvíli mlčet?" řekla jsem tiše a promnula si spánky.
"Až otevřeš ten notebook," odsekl. Nechystala jsem se to udělat, a tak pokračoval v mluvení. Dokonce do té doby, než jsem se vrátila ze sprchy. To on však vědět nemohl. Když jsem se vrátila a stále slyšela jeho hlas, jak přemlouvá vzduch v pokoji, aby otevřel ten notebook, napůl se mi chtělo smát, napůl jsem chtěla otráveně protočit očima. Místo toho jsem hodila čisté prádlo, právě sundané z prádelní šňůry, do své skříně, přistoupila k notebooku a otevřela ho. Ment se zastavil v polovině věty, zářivě se na mě usmál a až moc nadšeně vyhrkl: "Ahoj! To je noční úbor?"
Popravdě, až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě jen krátké tričko a spodní prádlo, nic víc.
"Tak trochu," zrudla jsem a sedla si tak, aby viděl mou zahalenou vrchní část. "Co teď jakože chceš dělat?"
"Nevím," pokrčil rameny. "Třeba si povídat."
Přikývla jsem. V hlavě se mi prohánělo tolik otázek, ale nemohla jsem jednu zachytit a přeformulovat na smysluplný dotaz, a tak jsem mlčela a svým pohledem propalovala písmenko M.
"Tak co třeba se mi nejprve představit?" navrhl.
"Ehm, jo," hlesla jsem, ale duchem jsem vzpomínala na všechny jména na M. Mariana, Marie, Matěj, Martin... Vyrušilo mě jeho pobavené odkašlání. "Cože?"
"Mohla by ses mi představit. P-Ř-E-D-"
"Já vím, jak se to hláskuje," šeptla jsem a začala z notebooku nehtem odlupovat nálepku s informacemi o jeho komponentech. Nějak mě ale nenapadlo, že očekává odpověď.
"Tak já ti tedy budu říkat..." zamyslel se a hledal vhodnou přezdívku. Malá plnoštíhlá hnědovlasá holka s barvou očí, kterou nedokázala ani ona popsat - něco mezi hnědou, šedou, modrou a zelenou - prostě nepopsatelná. Ment mlčel ještě dlouho. "Nevím, jak ti mám říkat," povzdychl si nakonec.
"Něco plácni," pokrčila jsem rameny.
"Tak třeba Albert," zopakoval po mně pokrčení rameny. Věnovala jsem mu trochu šokovaný pohled, který se vzápětí změnil na pobavený.
"Albert je jméno mého dědy!" ušklíbla jsem se na něj.
"To jsem se tak hezky trefil?"
Přikývla jsem a podívala se na hodiny v levém dolním rohu obrazovky.
"Už půjdu spát," začala jsem zavírat notebook.
"Nezavírej mě, prosím," zaprosil. Chvíli jsem to zvažovala, ale nakonec jsem notebook přeci jen zaklapla. Neprotestoval, což mi bylo možná trochu líto.

Ráno jsem se vzbudila přesně na budík a s hrůzou zjistila, že do začátku prázdnin zbývají ještě tři týdny. Uvažovala jsem, jestli nemám zůstat doma, ale už tak jsem měla dost zameškáno, zbytečně bych musela dopisovat další písemky. Navíc jsem si chtěla nechat pár volných dní na později.
"Budu to muset zvládnout," nadechla jsem se, vydechla a vylezla z vyhřáté měkké postele do vlažného rána. Vzala jsem si gumičku a vlasy sepnula do neupraveného drdolu. Po opláchnutí tváře a vyčištění zubů jsem vylezla zpátky nahoru, kde jsem si oblékla volnou mikinu, plandavé tmavé kalhoty a vlasy si zase rozpustila. Nikdy jsem si do školy nebrala hezké oblečení, protože jsem se většinou vracela špinavá. Měla jsem ještě dlouhou dobu čas, než jsem měla odejít do školy, takže jsem otevřela notebook.
"Ahoj," usmál se na mě známý obličej, kterého jsem se nezbavila ani v dnešním snu.
"Ahoj," oplatila jsem mu jeho úsměv mírným pozvednutím koutků a sedla si na židli, přitáhla batoh a naházela do něj věci na dnešní den.
"Jdeš do školy?" zeptal se a zaujatě si mě prohlížel.
"Jojo," zamumlala jsem se sešitem angličtiny v ruce. Dala jsem ho od batohu a zavřela zip.
"V tomhle?" zeptal se rádoby nenápadně, když jsem se zvedla. Trochu jsem se zarazila.
"Jo... No a?" nějak mě nenapadlo, že neví, co se děje u mě ve škole. Přejela jsem si rukou přes paži a chvíli koukala sama na sebe.
"Nic, jen... Slušelo by ti něco ne tak volného," ještě jednou projel očima mé oblečení a já znervózněla.
"Copak jsi nějaká módní policie? Je na mě, co si vezmu," vyprskla jsem a otočila se na patě. Až poté mi došlo, že jsem to možná přehnala, ale neměla jsem čas. Musela jsem ještě do obchodu.

Když jsem vešla do menšího krámku u domu, okamžitě se ke mně stočil jeden pohled - prodavačka, která tam prodávala, mě neustále obdařovala něčím mezi soucitem a znechucením. Mohlo jí být tak dvacet, ale vypadala starší. Kruhy pod očima a výrazný makeup, který je nedokázal zakrýt, udělaly své. Popadla jsem košík, dala do něj krabici Müsli a do sáčku nastrkala pár rohlíků. K tomu jsem přidala ještě marmeládu a máslo a šla ke kase zaplatit.
"Bude to devadesát osm korun," řekla monotónním hlasem, když jsem jí podávala stovku.
"Zbytek si nechte," zamumlala jsem a i s nákupem se otočila k odchodu. Nestihla jsem to. Ještě před mým odchodem se tam objevili její poskoci.
"Marmeláda?" vytrhl mi tašku z ruky a vytahoval její obsah. Byla jsem ráda, že už se mi neklepala kolena jako tenkrát. Byla jsem už zvyklá, přeci jen se mi to stalo už tolikrát. "Opravdu si myslíš, že ty můžeš jíst marmeládu? Proč si radši nekoupíš salát?" Další z nich prošel k zelenině, hodil ke kase dvacet korun a ke mně zase okurku.
"Není zač," ušklíbl se. Dala jsem si ruce do kapes a čekala, co se bude dít.
"No tak, ani nepoděkuješ?" nejdominantnější z nich, a podle mnoha holek taky nejhezčí, se přisunul až ke mně. Jeho dech jsem cítila na svém krku. "Poděkuj," rozkázal mi pevným hlasem.
"D-Díky," vykoktala jsem ze sebe potichu.
"Hlasitěji."
"Díky," řekla jsem nejhlasitěji, jak jsem v tu chvíli mohla.
Ušklíbl se, ale nechal mě být. Zůstala jsem stát jako přikovaná k zemi dokud neodešli, pak se mi úlevou do očí nahrnuly slzy a já je nedokázala zastavit. Prodavačka ke mně přistoupila s kapesníkem v ruce. Přijala jsem ho a ona mě obdařila soucitným pohledem. Jako by se tohle snad nestalo už tolikrát...
"Díky," zamumlala jsem, když jsem si posbírala všechny věci, a odebrala se k odchodu.

Než jsem dorazila do baráku, opět jsem měla knedlík v krku. Proč zrovna já?! Byla jsem odhodlaná nejít do školy. Byla jsem odhodlaná zůstat doma. Mělo to jedinou překážku.
"Co tu děláš? Proč nejdeš do školy?"
Chvíli jsem koukala do země a přemítala, jestli mu to říct. Otevřela jsem pusu, ale pak ji zase zavřela. Pokrčila jsem rameny: "Já a mé kamarádky jsme se rozhodly dneska nikam nejít."
Nevím, co mě to popadlo, chtěla jsem alespoň před ním být ta cool holka, ačkoliv jsem jí nebyla.

***************************************
Co na to říkáte? ^-^