(Ne)skutečný Kamarád

#51 - Dokázala jsem to

Ještě, než začnete číst, mazejte si do knihovny přidat Všechna šeď světa od úžasné BBenjina ! Momentálně jsem na tom příběhu závislá a slibuji, že nebudete litovat, je to fakt... *hledá to správné slovo*... boží. ♥

Probudila jsem se a chvíli zírala do stropu, než jsem se odhodlala vstát z postele. Mé myšlenky se neustále točily okolo toho, co jsem napsala. Pamatovala jsem si každé písmenko, které jsem na ten papír ve víru emocí napsala. Přemítala jsem, jaké by to asi bylo, kdyby si to přečetl Honza. Pochopil by můj vztek? Připadalo by mu to absurdní? Smál by se mi? Představa namyšleného Honzy mnou otřásla, rozhodla jsem se ji tedy pustit z hlavy. Převlékla jsem se do pohodlného oblečení a přistoupila ke stolu. Jenže dopis tam nebyl. Prohlédla jsem podlahu, možná spadl, možná jsem ho položila na kraj stolu - to jsem si nepamatovala. Ale nebyl tam. A tak jsem se ještě prohrabala v šuplících a podívala kdekoliv, kde by mohl být. Zdálo se mi to? napadlo mě. Co když to byl jenom sen? Pohlédla jsem na hodinové ručičky; podle nich bych naspala asi čtyři hodiny. Na čtyři hodiny spánku jsem však byla až moc dobře vyspaná. Zaraženě jsem stála opřená o stůl a nějakou dobu přemýšlela, jestli by to opravdu mohl být pouhý sen. Nic nenapovídalo proti tomu, a tak jsem to, ačkoliv trochu zklamaně, přijala.

"Dobré ráno," zamumlala zamyšleně Gita sedící v tureckém sedu na gauči.
"Dobré," opáčila jsem a chystala se si vzít nějaké jídlo.
"Můžeš si sednout?" Tělem mi projela vlna strachu, ačkoliv to byla jen obyčejná prosba. Okamžitě jsem myslela na to nejhorší, stalo se něco? Posadila jsem se vedle ní a čekala, co mi řekne. V hlavě mi probíhaly nejrůznější scénáře, můj mozek se ihned připravoval na další emoční vlnu, která měla přijít. Nedokázala jsem z jejího obličeje nic vyčíst, ona však stále ještě přemýšlela, co má říct.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se po chvíli odolávání touze okusovat si nehty. "Prosím, řekni, že je Patrik v pořádku."
"Cože? Proboha ne," zavrtěla rychle hlavou, "nic mu není, jen si jel něco zařídit. Víš, máme prostě jen problém najít vyhovující dům." Hlavou mi prolétlo zděšení, copak ode mě chce odejít? Nelíbí se jí tu? "Všechny zatím byly..." Hodnou chvíli hledala slovo, které by mohla použít. Takové, které bylo alespoň trochu pravdivé. Nakonec to však vzdala a jen si povzdychla: "Nechci se stěhovat."
Chvíli mlčela a pohled zapichovala do země. Čekajíc na mou reakci si nevědomky mnula ruce nervozitou. Pravděpodobně počítala se vším, jen ne s tím zářivým úsměvem, který se usadil na mé tváři, a s objetím, které přišlo pár vteřin nato.
"Taky nechci, aby ses stěhovala," vysvětlila jsem s pokrčením ramen, zatímco Gita i nadále zůstávala ve strnulé pozici způsobené překvapením. "To pak řeší vše, ne?"
"No, když," vykoktala a chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala. "Sáro, nemůžu se sem jen tak nastěhovat. Ten dům... stále ještě patří otci, ne?"
Kousla jsem se do rtu, uvědomila jsem si, že je to pravda. Ten dům patřil člověku, který tu už několik let nebydlel. Člověku, který už několik let nebyl mým otcem.
"Pak ho tedy musíme nechat přepsat."
Nečekala jsem, že ta věta zazní právě z mých úst, a ani že bude znít tak samozřejmě. Bála jsem se dalšího setkání s otcem ještě daleko více, než se malé děti bojí tmy. Nedokázala jsem slovy popsat ten ohavný pocit v mém žaludku, který se objevil právě po těchto slovech. Jenže já byla rozhodnutá. Gita na mě zírala ještě daleko překvapeněji než před chvílí, nejspíše nechápala mé odhodlání zabránit jí odejít. A já zase netušila, proč jí to přišlo tak zvláštní. Ona byla ta, která zůstala, když ostatní odešli. Ona mě přemluvila, abych šla za mámou. Ona se o mne starala celou dobu, byl čas jí její laskavost oplatit.
"Myslíš to vážně?" ujišťovala se a v jejích očích stále převládala nedůvěra. Dokázala vyčíst, jak se cítím, věděla, že se bojím. Ale také vytušila mé odhodlání. Nechtěla jsem za ním jen kvůli ní, ale také kvůli sobě. Potřebovala jsem si dokázat, že už nejsem ta malá holka, která jen sedí v koutě a lituje sama sebe. Už ne.