(Ne)skutečný Kamarád

#43 - Mentovo auto

Netušila jsem, kam mě vedl, ani jsem si toho nějak nevšímala. Soustředila jsem se na lepkavé potůčky smíchaných nápojů, které se až nápadně moc blížily k mému spodnímu prádlu - a i kdyby tady měl holčičí oblečení, pochybuji, že by našel holčičí spodky. Snažila jsem se alespoň trochu vyždímat bílé tílko, i když jsem věděla, že ho to už nezachrání. Vlastně jsem se celou dobu soustředila jen na své oblečení a o něj se vůbec nezajímala. A to mi hrozilo, že mě někam zatáhne a... Však víte. Naštěstí se to nestalo. Táhl mě ke stánku s oblečením YouTuberů. Beze slova mi podal Mentovu mikinu a mně poskočilo srdce. Snažila jsem se však ovládat, nechtěla jsem, aby mě měl za nějakou šílenou fanynku.
"No, jsou tu i levnější kousky," porozhlédla jsem se. Ačkoliv za naši nehodu mohl převážně on, nemusel za mě utrácet tolik. "Navíc mi v tom bude teplo," vykoktala jsem, když nic neříkal. Nechtěla jsem působit nevděčně. Kývl hlavou a podal mi triko. Chtěla jsem vrátit zpátky mikinu, ale on mě zarazil.
"Ber to jako náhradu?" řekl rychle a já najednou poznala, že celou tu dobu dělá svůj hlas záměrně hrubší. 
"Dobře...?" odpověděla jsem zamyšleně.
Rychle zaplatil a vedl mě někam dál. Už jsem ani nevnímala, v jaké části areálu se vlastně nacházíme, prostě jsem ho následovala a jediné, na co jsem dávala pozor, bylo, ať mě nebere někam mimo akci. Když už jsem myslela, že začnu protestovat, protože jsme mířili pryč, zastavil se mi dech. 
"Není tohle-"
"Mentovo auto," dal mi hraně ruku před pusu, "hlavně neječ." Zasmál se a sundal si kapuci a já mu poprvé viděla do tváře. 
"Proč bych měla?" ohradila jsem se, jako bych to snad neměla vůbec v plánu. 
"No jo, nejsem Honza, proč bys měla?" ušklíbl se. 
"Tak jsem to nemyslela," zasmála jsem se a podala mu ruku. "Sára."
"Tomáš," odvětil a ruku mi lehce stiskl. "Chceš se teda převléct? Není to sice zkušební kabinka..." otevřel dveře auta a pokrčil rameny. "Jen to tam zkus nezalepit... Zabil by mě." 
Byla jsem v Honzově autě polonahá a celá ulepená od nějaké tekutiny. Drhla jsem se značnou dobu, než jsem byla konečně alespoň trochu spokojená. V malém prostoru auta jsem se na sebe pokusila navlíknout to triko a nějakým způsobem se mi podařilo ho zaháknout o mou podprsenku. Vyprostit ji škubnutím nebyl dobrý nápad, protože se stalo to nejhorší, co mohlo - rozepnula se. A nedařilo se mi ji zapnout, musela bych na chvíli být nahoře úplně bez a to nepřipadalo v úvahu. Přeci jen kolem mohl náhodou někdo projít, byla jsem nedaleko akce, kde bylo několik desítek tisíc lidí.
"Tome?" zavolala jsem a on hned přišel ke dveřím. "Mohl bys... mi zapnout..." poprosila jsem ho celá rudá, ale větu jsem dokončit nedokázala. Prosím, že je tohle jen sen?
"Uh, jo," cítila jsem jeho ruce na mých zádech a v duchu se jen modlila, aby to udělal rychle a bezbolestně. Celá ta situace byla hrozně trapná - a o moment později se to ještě zhoršilo. 
"Tomáši?!" slyšela jsem až moc známý hlas venku z auta. Jakmile jsem cítila, že je podprsenka konečně zapnutá, okamžitě jsem si přes hlavu přetáhla své nové triko a k hrudníku si přitiskla i mikinu, jen pro větší pocit bezpečí. 
"Není to tak, jak to vypadá," řekl Tomáš s klidem. 
"Takže jsi teď nebyl v mém autě s polonahou holkou a nerozepínal jsi jí podprsenku?" uchechtl se a očima přejel na mě. 
"Ne. Nerozepínal," odvětila jsem zpoza mikiny a doufala, že to horko, které mi stoupalo do hlavy, není vidět. "Zapínal." 
"Jo ták," vyprskl. "Hele, je mi jedno, co děláš," pohledem se zase zaměřil na Tomáše, "nejsem tvá matka... Ale ne. V mým. Autě." otočil se na patě a odkráčel. Tak takhle jsem si naše první setkání nepředstavovala. Ani trochu.
"Jdu ho najít," povzdychl si Tomáš po chvíli ticha. Ve chvíli, během které sbíral všechnu kuráž a snahu nerozesmát se nad myšlenkou, která teď musela okupovat Mentův mozek, jsem se rozhodla, že ho budu následovat. Chci, aby se to vyřešilo - a to čím jak nejdříve.

*****************************

Tato část mi připadala trochu... jak to říct... divná? Nevím, jak jinak to vyjádřit, než anglickým slovíčkem cringe, ale to nemusíte všichni znát, takže zůstaneme u divného. ^-^ Opět dlouhatánská pauza, fakt mě to mrzí, ale nemůžu slíbit, že se to zlepší. Myslím, že se do psaní budu muset začít ještě trochu víc nutit. :) 

Budu ráda za každý hlas i komentář, moc mě tím potěšíte. ♥