(Ne)skutečný Kamarád

#20 - Jsem tady správně?

Oči slepené ospalky se mi otevíraly opravdu těžko. Navíc mě štípaly jako čert, takže jsem je každou chvíli musela znovu zavírat. Nehybně jsem ležela a pokoušela se vzpamatovat. V pokoji jsem nebyla a jen matně jsem si pamatovala, kde jsem vlastně usnula. Pak se mi to ale všechno vybavilo - v momentě, kdy mi mi na ruce zůstala červená tekutina po promnutí si obličeje. Vstala jsem a pomalu se došourala ke schodům za účelem umýt si ruku a obličej. Sestup schodů mi šel pomalu, protože jsem byla naprosto rozlámaná a v kotníku jsem cítila tupou bolest. Dole jsem se tedy umyla, vyčistila si zuby a v obýváku jsem si obvázala kotník, ačkoliv to moc nepomohlo. Celou dobu jsem tupě zírala někam do neznáma a vyčítala si všechno, co jsem udělala. Hlavně hádku s Honzou, tu jsem si mohla odpustit. Jak tam teď mám asi jít? Mám dělat, že se nic nestalo? Na hodinách jsem si všimla času, bylo deset večer. To by vysvětlovalo tu tmu venku. Na pračce jsem si všimla ručníku s červenou skvrnou, včera mě ani nenapadlo ho pověsit, nebo dát do pračky, a tak jsem to udělala teď. Spolu s dalšími věcmi jsem to hodila dovnitř, přidala všechno potřebné a pračku zapnula. Pak jsem zavřela dveře od koupelny a rozhodla se, že do pokoje půjdu. Teď nebo později, na tom přeci nezáleží. Ještě před otevřením dveří jsem maličko zaváhala. Co řeknu? Co udělám? Ještě, než jsem si to stačila rozmyslet, stáli jsme si tváří v tvář s člověkem vypadajícím stejně rozespale, jako já. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale neměla jsem co. Ačkoliv jsem litovala včerejší hádky, stále jsem si stála za svým názorem. To on ovšem pochopit nemohl. 
"Zvonil ti mobil," zachraptěl a jako první uhnul pohledem.
"To byli oni," pokrčila jsem rameny. 
Koukal se dolů, jako by se snad na mě nemohl podívat. A já nevěděla, jestli kvůli výměně názorů, nebo kvůli tomu, jak jsem vypadala. 
"Myslíš?" povzdychl si a tím mi připomněl obchůdek. Vytáhla jsem tedy mobil a podívala se na display. Pak jsem ze stolu vzala papírek s úhledně napsanými čísly.
"Gita," zašeptala jsem zklamaně, když jsem porovnala telefonní čísla. Už zase jsem netušila, co mám dělat. Mám jí zavolat? Nebo ne? Nahlas jsem si povzdychla a vypadalo to, že mi Ment vidí do myšlenek.
"Zavolej jí," kývl hlavou a já na nic nečekala. 

Další den jsem se na školu úplně vykašlala, už tak toho na mě bylo moc. Stála jsem před zrcadlem a prohlížela si jeden outfit za druhým. 
"Tak už si něco vyber," protočil očima Honza a podepřel si líčko rukou. "Sluší ti všechno."
"Díky, ale musím nesouhlasit," odsekla jsem a šla se znovu převléct do pokoje. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, co si obléct. Všechno se mi zdálo moc neformální a nevhodné. 
"Ne," zavrtěla jsem na sebe hlavou a znovu se otočila k odchodu. 
"A co takhle leginy a nějaké delší triko?" zkusil to. 
"Já a leginy," odfrkla jsem si. 
"Bože, vždyť máš pěknou postavu," protočil očima a bylo vidět, že už je ze mě nervózní a nesvůj. "Máš už jen hodinu!" 
"To stihnu," ušklíbla jsem se a znovu se odšourala do pokoje. 
Bohužel měl pravdu, měla jsem jen hodinu. Převlékala jsem se a převlékala, celou skříň jsem měla vyházenou, ale na nic jsem nepřišla. A tak jsem ze skříně vytáhla jako poslední šanci černé leginy a dlouhé volné tričko.
"To by šlo," usmál se na mě s nadějí v očích. Bohužel už jsem neměla čas, takže jsem s ním musela souhlasit. A když jsem byla nachystaná a držela v ruce složku s výkresy z hodin - těmi, které nebyly zničené - s hlubokým a nervózním nádechem jsem vyrazila vstříc tomu, co na mě čekalo. 

První, co mě napadlo, když jsem vešla do obrovské luxusní restaurace, bylo: Jsem tady správně? Po chvíli mě ale pochyby přešly, protože mi někdo na oči přiložil teplé a jemné ruce.
"Gito," zahihňala jsem se jako malá a otočila se.
"Ahoj Sáro," zasmála se stejně přívětivě, jako jsem si ji pamatovala z obchůdku. Její úsměv ale nahradil vážný výraz: "Co se ti stalo?" 
"Ale, jsem prostě nešika," zrudla jsem a rukou si přikryla ret. Přikývla a dál to neřešila, ale přišlo mi, že mi tak úplně nevěří. Chytila mě za ruku a vedla přímo ke stolu, od kterého nás vyhlížela Gitě až moc podobná žena se stejně zářivým úsměvem. Tvář jí zdobilo trochu více vrásek, ale nevypadala staře, to vůbec ne. 
"Sára," podívala se na mě a pozvedla obočí. 
"Ano," pozvedla jsem koutky a stydlivě uhnula pohledem směrem k zemi. I tak jsem si ale nemohla nevšimnout, že se její zářivý úsměv změnil na ještě zářivější. 
"Nestyď se," pošeptala mi Gita. "Moje sestra je ten poslední člověk, před kterým by ses měla stydět."
"Hej! Já to slyšela!" okřikla ji s úšklebkem. Člověk by neřekl, že tak nóbl žena v tak nóbl restauraci bude tak trochu dětinská. Obě se chovaly jako dvě náctileté sestry a nebraly ohled na to, že je kolem plno pánů ve smokingu a plno žen v krásných blyštivých šatech, a ani na to, že jsou dospělé a podle normy by se tak měly chovat. Prostě se bavily nehledě na to, co si o nich myslí okolí, a to mi přišlo úžasné.
"Co si objednáte?" zeptal se nás mladý číšník, o pár let starší než já. Gita i její sestra si objednaly víno a já poprosila o perlivou vodu.
"Sáro," povzdychla si Gita. "Platíme za tebe! Objednej si co jen chceš." 
"Když já..."
"Doneste jí nealkoholické mojito," mrkla na něj Gitina sestra a on se zasmál a odešel. Vypadalo to, že byl rád, že tu má někoho jako nás. Ostatní vypadali... Formálně. "Piješ mojito, že?" zarazila se po chvíli.
"Nikdy jsem ho neměla," pokrčila jsem rameny.
"To musíš napravit!" zajíkla se Gita a obě se naráz rozesmály.

***************************

Vaše komentáře i hlasy mě neskutečně moc potěší ♥