(Ne)skutečný Kamarád

#16 - Hrdá

"Proč pláčeš?" ozvalo se od pokladny, když jsem na líčku ucítila slzu. Během okamžiku stála u mě a otírala mi kapesníčkem oči. Nezmohla jsem se na slovo, a tak jsem jen stála a koukala na obraz jako zmražená. "Neplakej," zašeptala. Pak se podívala směrem, kterým jsem koukala, a těkala ze mě na obraz. Otevřela pusu, aniž by něco řekla. Zvedla ruku, aniž by mě pohladila. Utírala mi obličej, aniž by zachytila slzu, která se mi po něm kutálela. A pak mě objala. Pevně a vřele, jako už dlouho nikdo ne. Brečela jsem dál a promáčela jí svetr. Jí to ale očividně nevadilo. Stály jsme tam, čas kolem nás utíkal, ale mně to bylo fuk. Konečně jsem se po dlouhé době ocitla u někoho v náručí, konečně jsem se mohla někomu vybrečet na rameni. Vzala mi složku, abych si ji nepromočila, a odhodila na pult. Pak mě opět pevně sevřela.
"Děkuji vám," zachraptěla jsem po nějaké době a odtáhla se. Náhlý chládek mi skoro vyrazil dech.  
"Není zač," usmála se přívětivě a popošla k pultu. "Jsem Gita, tykej mi, prosím."
"Sára," usmála jsem se taky a ona mi věnovala krátký pohled.
"Slib, že nebudeš plakat. Úsměv ti sluší víc," pozvedla koutky a já ji napodobila. 

"Tak... K těm tvým výkresům," odkašlala si, když už seděla za pultem. 
"Nejsou nic moc, já vím," pohled jsem upřela někam za ni. Oproti obrazům tady mi přišly... Jiné.
"Sáro," povzdychla si. "Holkám sice nesluší přehnaná sebedůvěra, ale ani podceňování. Jsou krásné."
Podívala jsem se jí do obličeje, snad abych zjistila, že vtipkuje. Usmívala se ale stejně upřímně a mile, jako předtím. 
"Mám sestru, která pořádá galerie. Mohla bych jí to poslat," řekla a mně se málem zastavil dech.
"O- ony nejsou... Nejsou tak dobré," zavrtěla jsem hlavou.
Povzdychla si a postavila se. Pak mě vzala za ruku a doprovodila k skupince obrazů, na kterých bylo zátiší. 
"Vidíš tady tohle?" ukázala na obrazy. "Všechny jsou krásné. Všechny se mi líbí, jsou jedinečné. Ale všechny jsou si podobné. Kopce, krajiny, stromy. Nebo tady," otočila se na kresby váz a misek. "Kreslit neživé předměty je sice hezké, ale nikdy na nich nezachytíš to, co jsi zachytila ty."
Chvíli mi nechala na uspořádání si myšlenek a pak pokračovala. 
"Tady," popotáhla mě k portrétům. "Jsou krásné, že? Výstižné." 
Přikývla jsem, známé celebrity se na mě koukaly upřeným pohledem.
"Jenže víš, co je na nich špatně?" zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a ona pokračovala: "Jsou všechny bez výrazu. Někteří sice mají úsměv na rtech, ale podívej se na jejich oči, Sáro. Jejich oči se nesmějí s nimi. Ti, kteří je malovali, nedokázali vystihnout jejich oči." 
Všechny jsem si je prohlížela. Předtím mi přišli dokonalí. Ale jejich oči... Měla pravdu. Gita měla naprostou pravdu, u nikoho z nich jsem najednou neviděla žádný výraz. Jejich oči neladily se zbytkem. 
"Už to vidíš?" trochu se skrčila, aby mi mohla hledět přímo do očí. 
"Ano," přikývla jsem. 
"A teď," docupitala k pultu a já ji následovala, "se podívej na své kresby."
První, co jsem spatřila, byly oči. Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, že budu protestovat. Ale měla opět pravdu. Ve mnou nakreslených očích se něco zračilo. V obou výkresech bylo něco vloženo. A u obou to bylo stejné. Stejný pocit, stejný výraz. Byla to bolest. Vyjádřila jsem v nich všechnu tu bolest, která mě pohlcovala. A proto mi připadalo malování tak uklidňující. Protože jsem nějakou část mé bolesti darovala kresbám. A já mohla lépe snést tu, která zůstala ve mně, protože jí bylo méně.  Popotáhla jsem a usmála se na ni: "Děkuji."
"Za co?" optala se překvapeně. 
Nevěděla jsem, jak to vyjádřit. Ten pocit, který jsem v sobě najednou měla. Hřálo mě to uvnitř, kdykoliv jsem věnovala byť jen krátký pohled svým výkresům. Bylo to zvláštní, možná i trochu směšné. Měla jsem ale déjà vu, ten pocit už jsem znala z dřívějška.
"Že jsem teď na sebe..." nadechla jsem se a dopověděla: "Hrdá."

Whoa, nečekala jsem, že mě psaní téhle kapitoly tak pohltí... 

Díky. Za co? Že jsem teď na sebe a tenhle příběh hrdá! A díky koho? Díky Vám! ♥

*************************

Všechny komentáře mě těší, jakákoliv myšlenka či názor neujde mé pozornosti :)