(Ne)skutečný Kamarád

#29 - "Hlavně mi nelži."

Zaraženě stál a beze slova si mě prohlížel. Nevěděl, co má udělat, nebo říct. Jenže já také ne.
"Sáro, já..." nadechl se, ale z jeho úst už žádná další slova nevyšla. Nevěděl, jak se má omluvit. Nevěděl, jak má mluvit se svou vlastní dcerou. Do mých očí se už zase draly slzy. Přestávalo mě to bavit, neustále jsem byla kvůli něčemu smutná. "Změnila ses." 
"Vážně?" uchechtla jsem se. "Kdo by to byl řekl, že se člověk za několik let změní," řekla jsem sarkasticky. "Možná kdyby ses o mě alespoň trošku zajímal, poznal bys mě."
"Sáro," povzdychl si bolestně. "Neviděli jsme se... Asi sedm let."
"Opravdu?! A to říkáš ty mně?!" rozčílila jsem se. "Ty mně říkáš, jak dlouho jsi na mě kašlal?! Ty si myslíš, že já nepočítala každý den, který jsem strávila úplně sama? Bez jakékoliv společnosti?! Každý den, který jsem doufala, že se konečně uráčíš mi dát vědět, co se děje?! Kdy mi dáš vědět, že žiješ?! Kdy alespoň budeš předstírat, že se zajímáš o to, jak se mi vede?!" nedokázala jsem zabránit breku a slova ze mě vypadávaly jedno po druhém. S každým novým slovem vypadal více a více smutně, ale to pro mě nebyl důvod, abych mu odpustila. Nemohla jsem mu za jediný den odpustit všechen ten čas plný strachu a zoufalosti. Prostě to nešlo.
"Sar..." povzdychl si a sklopil hlavu.
"Neříkej mi tak!" zamračila jsem se. "Kdyby ses o mě alespoň trochu zajímal, kdybys na mě alespoň jednou za čas pomyslel, možná bys mě poznal. Mohl jsi mi poslat alespoň jednu krátkou pitomou zprávu která by mi řekla, že sis udělal alespoň na půl minuty čas pomyslet na svou dceru! I to by bylo lepší, než mě vymazat ze svého života!" všechen smutek i všechna zlost ze mě sálaly víc a víc. Už jsem je nedokázala a ani nechtěla dál držet v sobě. "Kdybys mě jednou za těch posraných devět let přišel navštívit! Kdybys mi jednou, jedinkrát zavolal!"
"Devět?" začal počítat na prstech. Bylo vidět, že je nervózní.
"Tady není podstatné, jak dlouho to do prdele bylo!" nechtěla jsem řvát, ani to nebylo zapotřebí. Můj hlas byl mnohonásobně podtržen a zvýrazněn ozvěnou, která byla na prázdné chodbě dost výrazná. Vztek ve mně dosáhl maxima a přetekl. Potřebovala ho vyjádřit, už jsem všechny ty emoce nedokázala udržet na uzdě. Nechala jsem jim volný průchod."Tobě bylo totiž úplně jedno, jak jsem se měla já a čím jsem si procházela! Hlavní bylo, jak ses cítil ty, proč se zajímat o svou ubohou dcerušku, že? Nechtěl jsi o mě ani slyšet!"
"To není pravda," jeho oči se zaleskly a ačkoliv mě to trochu zamrzelo, nedokázala jsem přestat. Přeci jen byl on příčinou toho všeho.
"Není?" chlad z mých očí sálal tak moc, že jsem ho mohla téměř cítit. "Tak mi řekni jedinou věc, kterou jsi za tu dobu udělal, abys zjistil, jak se mám."
Koukal na mě s bolestí v očích a mlčel. Nasucho jsem polkla. 
"Nic, hm?" vzlykla jsem a vyčerpaně se opřela o stěnu. Až teď mi došlo, že je všude ticho. Všechny hlasy ve třídách utichly a já mohla téměř slyšet svůj vlastní krevní oběh. Nikdo nemluvil, dokonce ani učitelé. 
Promnula jsem si obličej: "Vůbec ses nezajímal o to, že si procházím peklem. Tak proč jsi přišel? Proč jsi přišel po celých devíti letech, kdy jsem se konečně smířila s tím, že jsem sama?" cítila jsem, jako by se mi znovu obnovily už zahojené rány. Všechno to na mě znovu dosedlo. Všechny vzpomínky na něj, které jsem konečně nadobro vymazala, se vrátily a s ještě větší vervou se snažily mě dostat na kolena. "Proč jsi tady? A neříkej, že ses o mě po tom všem znovu začal zajímat. Hlavně mi nelži."

********************

Pááni. Tato kapitola se mi tak vryla do hlavy, tak moc jsem ji prožívala... Je opět krátká, snad mi to odpustíte, ale doufám, že obsah to vynahradil. ^-^