(Ne)skutečný Kamarád

#53 - Návštěva

Odemkla jsem dveře a chvíli tiše vyčkávala, jestli zevnitř neuslyším cizí hlasy. V domě ale bylo ticho a pocity ve mně se začaly prát. Co když v domě opravdu nikdo není? Překvapilo mě, že ve válce uvnitř mé hlavy po těchto slovech chyběla úleva, radost, nebo jakýkoliv jiný kladný pocit. Bylo to spíše... zklamání? Nebyla jsem si jistá a svým vlastním myšlenkám jsem přestala věnovat pozornost. Něco mě totiž napadlo a já si opět byla trochu jistější, že uvnitř někdo je.
"Ahoj Patriku," zavolala jsem dovnitř a ani nečekala na nějakou odpověď. Bylo mi téměř jasné, že tam je. Že mě poslouchá. A taky to, že tam není sám. 
Neustále jsem si namlouvala, že si přeji, aby tam s ním byl Tomáš. Bolelo by mě to daleko méně. Jenže já sama někde hluboko v podvědomí věděla, jaká je pravda. Už od začátku léta ve mně přetrvával chtíč. Chtíč hodit to celé do pytle mezi špatné vzpomínky a ten pytel zahrabat někam, kde se k němu už nikdo nikdy nedostane. Chtíč si s Honzou konečně promluvit. "Víš, jestli si chceš hrát na to, že tu nejsi," pokračovala jsem pomalu a nahlas, "musíš také myslet na takové maličkosti, jako je zamknutí dveří."
V domě bylo stále ticho, to mě maličko vyvedlo z míry. Čekala jsem alespoň tiché zaklení, ale ono nic. A tak jsem se pomalounku a s bušícím srdcem vydala do obývacího pokoje.
Čekala jsem, že se setkám se dvěma tvářemi a jedna z nich bude patřit mému praštěnému 'bráškovi'. Jenže pravdu jsem měla jen z poloviny, v pokoji byla jen jedna jediná osoba. Honza. A to byla zrovna věc, kterou jsem nečekala. Tomu, že Gita jako mávnutím proutku zmizela, jsem nevěnovala pozornost. Koukala jsem do očí, které bych dokázala nakreslit i poslepu, a téměř se mi zastavil dech.
Začala jsem si nedobrovolně přehrávat to všechno, co se mezi námi v minulosti stalo, najednou mi to připadalo jako scénka z laciného filmu s hlavní hrdinkou, která má přehnané reakce. Přehodnotila jsem všechny rozhodnutí a chtěla vrátit čas. Zběsilý úprk a odmítání s ním mluvit mi připadal dětinský. Trhání omluvného dopisu, který mohl být klidně myšlen upřímně, byla přehnaná reakce. Všeho jsem v tom okamžiku začala litovat, všechno se zdálo být směšné.
Očekávala jsem, že se mi při pohledu na něj vrátí všechny ty emoce, které mě v uplynulých týdnech pronásledovaly: vztek; stud, kvůli roztrhané omluvě; nebo třeba vděk za to všechno, co pro mne, ačkoliv nevědomky, udělal. Jenže jsem necítila vůbec nic. Jeho obličej na mne napjatě koukal, s úplně stejným výrazem, jakým jsem ho obdařovala já. Jako by se Země přestala točit a čas přestal dávat smysl. Mé nenávistné myšlenky, které mi dělaly společnost již několik týdnů předtím, jako by se rozhodly dnes prostě zmizet. A tak jsem necítila vůbec nic. Najednou jsme proti sobě stáli jako obyčejná fanynka a youtuber.
"Ahoj," hlesl konečně a tím prolomil bariéru z ticha, která se mezi námi utvořila. Nedokázala jsem mu však odpovědět, stále jsem uvažovala, jestli to není jen sen. Jestli opravdu přijel jen díky tomu, že ho o to Patrik požádal. Nejspíše mu po chvíli došlo, nad čím přemýšlím, protože sáhl do kapsy roztrhaných džín a vytáhl složený papír.
V okamžiku mi bylo jasné, co je ten papír zač, mé písmo na něm to jen potvrzovalo. Byl to můj dopis. V rukou člověka, ke kterému jsem si ho přála dostat. Patrik, napadlo mě okamžitě. Neměla jsem však právo být na něj naštvaná, udělal pouze to, k čemu se já přemlouvala hrozně dlouhou dobu.
Nadechla jsem se, že něco řeknu, že nějak obhájím své chovaní, ale zarazila jsem se. Všechno, co jsem chtěla vyslovit, už bylo jasně vyjádřeno na papíře. Papíře, který určitě četl. Neměla jsem k tomu co dodat.
"Teď je asi řada na mě." Složil dopis zpátky a pohledem se snažil vyhýbat tomu mému, dokud nenašel ta správná slova. Pak se mi nejistě koukl do očí a začal mluvit. "Chápu, že jsi na mě naštvaná. Dovolil jsem si... moc. Pravdou bylo, že když jsem tě viděl s Tomášem, byl jsem spíše naštvaný na něj. Máme takovou zásadu, nebalit fanynky jen na to, že jsme slavní, víš? Myslel jsem si, že to porušil," pokrčil rameny a krapet si odkašlal. "Ten večer jsem to prostě přehnal. Vážně mi to je líto."
Přemýšlela jsem nad tím vším. Najednou jsem dávala notnou váhu i tomu, jak to všechno muselo vypadat z Honzova pohledu. A také tomu, že ačkoliv si dovolil něco takového, byl přeci jen opilý, a když trochu vystřízlivěl fackou, snažil se to napravit. Jenže já ho nenechala, a možná to byla ta chyba, která zapříčinila můj vnitřní rozpor. Kdybych ho nechala se omluvit, možná jsme mohli ve vztahu pouhé fanynky a youtubera být daleko dříve, než dnes.
"Sakra tohle mi nejde," povzdychl si, když jsem pořád nic neříkala, a tím mě vytrhl z myšlenek.
"Ale jo," vydala jsem ze sebe s námahou. "Chápu to. Byl jsi opilý a zase tak moc se nestalo," začala jsem ze sebe soukat. "Je to v pohodě."
"Tak to ne," okamžitě mi skočil do řeči. "Nebylo to v pohodě, to vůbec ne. Ani pod vlivem alkoholu. Nechci aby sis myslela, že to bylo v pohodě. Jen chci, abys věděla, že mi to je líto. To jsou dvě různé věci."
"Fajn, vím to," přikývla jsem a pozvedla koutek úst.
"Fajn," odpověděl a bylo vidět, že se mu krapet ulevilo. Koneckonců, to i mně. Tu nejtěžší část jsme měli za sebou.

**************
Tak je to tady, moment, na který jsme nejspíš všichni čekali. ^-^

Představovali jste si jejich setkání jinak? Nebo dopadlo podle vašich představ? Měli jste třeba nějaké teorie?
Moc ráda se o nich dozvím, prosím, napište mi je do komentáře. Třeba budu dost překvapená Vaší kreativitou.