(Ne)skutečný Kamarád

#40 - "Je to už zítra..."

Probrala jsem se v mé vlastní posteli a venku bylo ještě světlo - což mi ale, vzhledem k tomu, že byly první dny prázdnin, vůbec nepomáhalo se zorientovat v čase. Myšlenka přetvořená ze snu mě ale okamžitě donutila vstát a bez jediného zaváhání přistoupit ke stolu. Nachystala jsem si papír, popadla tužku a ladnými pohyby zápěstí malovala chlapce, který neustále zaměstnával mou mysl. Nemusela jsem o něm přemýšlet, zdálo se mi, jako bych ho viděla před sebou. Nepotřebovala jsem jeho fotku, stačila mi má pouhá paměť, která si v realitě nedokázala udržet ani datum mého narození. Čas kolem mě potichu proplouval, asi tak potichu, jako protékala hlučná řeka kolem hluchého. Dokud jsem se nepodívala na hodiny, vůbec mě netrápil, nevěděla jsem, že existuje. Dávala jsem si záležet na každém rysu tváře, nepřestala jsem ji upravovat, dokud jsem nebyla naprosto spokojená. Pár tahů sem, ztmavení tam, nevnímala jsem absolutně nic, kromě něj. Ještě pár posledních úprav, a- Kdy jsem stihla rozsvítit?
"Jak dlouho už tu stojíš?" vykulila jsem oči na přihlížejícího Patrika. Pokrčil rameny a dál sledoval očima můj výtvor.
"Bez předlohy?" vypadlo z něj po chvíli ticha a já nepatrně přikývla. Na jeho tváři se mihlo překvapení, jen takový záblesk, až jsem musela uvažovat, jestli se mi to jen nezdálo. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a trochu se protáhla.
"Potřeboval jsi něco?" pobídla jsem ho, když dlouho nic neříkal a stále nade mnou jen stál a koukal přes výkres někam do neznáma.
"No, nevěděl jsem, že sleduješ YouTubery," nadhodil a maličko se pousmál.
"Ne tak úplně YouTubery, jako spíše Ho... Menta," ušklíbla jsem se.
"A potkala jsi ho někdy?"
Trochu jsem se zarazila. Trávila jsem s ním plno času. Ovšem ne s ním, jako spíše s jeho monitorovou kopií. Ani jsem nevěděla, jestli ta postava na monitoru byl skutečně on. Co když jsem se zakoukala do osobnosti jiného Honzy? Co když takový vůbec není? Tak ale otázka nezněla. Otázka zněla, zda jsem ho potkala, a setkání se tomu rozhodně říkat nedalo. 
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"A chtěla bys?" šibalsky se usmál a v jeho očích se zasvítilo.
Srdce se mi rozbušilo, co má za lubem? Copak se s ním zná? Představí nás jako dva kamarády? Můj mozek začal vynechávat, začal šílet, myslet si, že mi je souzeno se s ním potkat, že konečně zasáhla vyšší síla.
"Musela bys za to jít na brigádu a potkala bys ho jen na akci, ale zato bys mi alespoň maličko pomohla vyřešit problém s nedostatkem lidí. A taky by sis vydělala pár drobných," zasmál se.
Aha. Akce. Akce, kde bude určitě plno lidí a já jej zahlédnu jen koutkem oka, zatímco on si mě ani nevšimne. Akce, o které jsem se dozvěděla v nějaké jeho pozvánce. Akce, kde jsem neměla šanci s ním prohodit jediné slovo.
"O co jde?" zeptala jsem se už s daleko menším zájmem. Stále jsem o tom uvažovala - přeci jen to bylo lepší, než ho nevidět vůbec. A taky pomůžu Patrikovi. A taky si vydělám své vlastní peníze.
"Pomáhala bys s organizací, nebo s uklízením," posadil se na mou postel a já tak už nemusela riskovat bolest za krkem. Pomáhala bych s uklízením. Jaká šance je, že bych ho takhle viděla? Maličko jsem si povzdychla. "Uklízí se až po akci, dostala bys vstup zdarma."
Nastražila jsem uši, to už bylo o něco lepší. Přemýšlela jsem, ale spíše jen proto, aby se neřeklo. Někde hluboko v sobě jsem věděla, že jsem dost zaujatá na to, abych to odmítla. 
"Je tu jeden háček," pousmál se. No jasně, to jsem si mohla myslet.
"Jaký?" 
"Je to už zítra..."

Dopředu Vás chci upozornit: NIKDY JSEM NA ŽÁDNÉ AKCI NEBYLA, takže si vlastně všechno budu vymýšlet podle toho, jak si myslím, že to tam vypadá.

Uvědomila jsem si, že se mi daleko lépe píše bez přímé řeči. To brzy, že? x) 

*********************

Ta prodleva mezi částmi - jak já se za sebe stydím. Mrzí mě to.  

Nezajímavé kecy pro toho, koho to zajímá: ^-^
Čekali jste takovou dobu a já se omluvám - opět. Tato část by měla být delší, jenže já to musela ukončit tady, cítila jsem to tak. Slibuji, že už nebudu psát nic o tom, že se do toho zase dostávám, protože to nemá cenu. Jsem jako na horské dráze, jednou se mi chce, jednou ne - a to je ten problém. Samozřejmě mi dochází, že Vás to musí štvát, i mě to štve, jenže vážně nevím, jak se s takovým blokem vypořádat. A tak ho prostě nechám odeznít, což může trvat dlouho.

Trochu zkráceně: 
Opět se omluvám za mou neschopnost něco napsat.