(Ne)skutečný Kamarád

#33 - "Slibuji."

Když jsem po nějaké době uslyšela zabouchnutí dveří a odjezd auta, propadla jsem v nekontrolovatelný hysterický pláč. Černá díra pokračovala v drcení mého nitra a všechny rány, které se za těch devět let zahojily, začaly opět a všechny najednou krvácet. Všechny ty hezké vzpomínky, které jsem někde v dálce měla zarámované, se měnily na temné, které se snažily ze mě vysát i poslední špetku naděje. Vzpomínka i na tu nejmenší hádku mezi rodiči mě tížila jako obrovské závaží a znemožňovala mi dýchat. Nemohla jsem to vydržet. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem na vše opět sama. Byť i ta nejmenší naděje na znovunavázání vztahu s otcem zase vymizela. Ano, všechno jsem mu to přikládala za vinu a byla jsem na něj pěkně zlá, no někde hluboko v sobě jsem doufala, že mě pomalu přiměje s ním být zadobře. Jenže to zkazil. A já byla opět na dně. Slzy mi z očí tekly po proudech a já nedokázala přestat brečet. Nedokázala jsem se přinutit myslet na nic pěkného. Myslela jsem na tolik věcí, že jsem vlastně nemyslela na nic. Před očima jsem měla tolik myšlenek, že jsem viděla černo. Cítila jsem toho tolik, že jsem necítila vůbec nic. Cítila jsem se nijak. Cítila jsem se jako nikdo.

Seděla jsem v obýváku na zemi opřená o gauč a koukala někam do neznáma. Nebyla jsem schopna myslet, vstát, pohnout se, nebo udělat cokoliv jiného. Čas utíkal pekelně rychle a venku se stmívalo, já ale dál seděla. Nedokázala jsem se vzpamatovat. Nedokázala jsem na něco myslet. Prostě jsem v tu chvíli skoro neexistovala. Probrala mě až ta jediná myšlenka, na kterou jsem se po dlouhé době dokázala zaměřit. Byla směřována Honzovi. Malá troška radosti se ve mně mihla a já se jako tělo bez duše zvedla a vydala nahoru. Schod za schodem mě přepadávaly další a další myšlenky. Hezké myšlenky. Myšlenky na to, že mě alespoň on vyslechne. Že mi alespoň on řekne něco hezkého. Každý můj krok byl jistější a rychlejší, než ten předchozí. S každým novým centimetrem jsem se cítila být více a více nadšená a zapomínala jsem na to, co se vlastně stalo. Teď už jsem v mých myšlenkách byla jen já a on. Rozrazila jsem dveře a usmála se přes uslzené oči, jenže úsměv mi na rtech nevydržel dlouho. Zírala jsem na notebook a zamrzla na místě. Mé srdce se téměř zastavilo a plíce nedokázaly fungovat normálně. Zalapala jsem po dechu, ale vzduch jakoby v té chvíli přestal existovat. Má hlava nedokázala vzít tolik smutku najednou, a tak mi trvalo, než mi vlastně došlo, co to oznámení na notebooku znamená. Téměř bez dechu jsem se snažila si namluvit, že to není pravda. Že se každou chvíli probudím. Nemohlo se to stát. Štípla jsem se. Znovu. A znovu. Na ruce se mi objevily modřiny, ale ničemu to nepomáhalo. 'Toto video již není k dispozici,' hlásal monitor i dál, nehledě na mou už tak velkou depresi.
"Honzo?" vydechla jsem třesoucím se hlasem z posledních sil, než jsem se zhroutila k zemi.

Pootevřela jsem oči a ihned mě přepadla tupá bolest na lebce. Celým domem otřásal neutichající zvuk zvonku, mně ale trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Opřela jsem se o zem a pokusila se vstát. Cítila jsem, jak se všechny mé kosti v těle dožadují pozornosti. Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. Opatrně jsem sestupovala po schodech a přidržovala si bolavé místo na hlavě. Po celou dobu někdo neúnavně mačkal zvonek. Otevřela jsem dveře a doufala, že ten příšerný zvuk konečně ustane.
"Sáro!" vyjekla Gita, přitáhla si mě k sobě a silně mě objala, což vzhledem k bolesti mého kompletně celého těla nejspíše nebylo nejlepší. Já ze sebe ale nedokázala vydat jediný zvuk, takže o tom Gita nemohla vědět. Obětí jsem jí neopětovala, nebyla jsem toho schopna. "Nereagovala jsi na hovory, viděla jsem odtud vyjíždět auto, co se stalo? Volala jsem zpět do školy a ta učitelka mi řekla o všem. Proč jsi nám lhala? Jak ti je? Proč vypadáš takhle? Sáro, mluv!" vychrlila ze sebe a vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Nechápala jsem to. Proč jí na mně tolik záleží?
"Sáro, kdo to odjel?" zvedla mi hlavu tak, abych se jí dívala přímo do očí.
"Otec," řekla jsem neutrálně. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediný náznak nějakého pocitu. Mé srdce jakoby se proměnilo na ambiciózní led, který byl odhodlaný neroztát. A dařilo se mu to.
"No jasně, řekla mi, že jsi s ním odjela," povzdychla si. "A taky o celé scéně na chodbě. Že se mezi vámi něco stalo?"
"Pohádali jsme se," přinutila jsem se mluvit, když jsem viděla její starostlivý výraz, ale i přes to jsem nedokázala vyjadřovat emoce.  Vzpomněla jsem si na celou tu hádku. Co řekl. V hlavě se mi nahromadila nechuť, ale ani tak se nedokázala dostat na povrch. "Dal mi facku," řekla jsem úplně bez výrazu a Gita zalapala po dechu. Vybavil se mi nedostatek vzduchu v pokoji. Cukla jsem sebou a vzpomněla si na Honzu. Něco se ve mně zlomilo, všechny emoce najednou změnily názor a začaly se drát ven. Hystericky jsem se rozesmála za slz proudících z mých očí. Gita vytřeštila oči a trochu poodstoupila. Čekala jsem, že uteče. Asi by mě to zničilo ještě více, ale vůbec bych se jí nedivila. Na chvíli zaváhala, ale pak ke mně zase přistoupila a opět mě objala.
"Proč neodejdeš?" vzlykla jsem a její objetí trochu opětovala, snad abych jí trochu zabránila poslechnout má slova. "Proč neodejdeš jako všichni ostatní?"
"Protože mi na tobě záleží," odpověděla klidným a vyrovnaným hlasem.
"Ale proč? Jdi pryč. Nebudu se zlobit, přísahám," ujišťovala jsem ji, ačkoliv jsem věděla, co by to pro mě znamenalo.
"Ani se nehnu," ujistila mě a něco ve mně maličko zajásalo.
"Slibuješ?" zeptala jsem se bez přemýšlení.
"Slibuji," zašeptala mi do vlasů a sevřela mě ještě více. A já doufala, že už mě nikdy nepustí.

Musím poděkovat @RebusChannel za obrázek v médiích ^-^
(Upravení textu :D)

************************

Názory mi, prosím, pište do komentářů. Musím se přiznat, že s tímto dílem nejsem tak spokojená, jako s ostatními. Netuším proč, ale napsat ho jsem se musela opravdu donutit a asi to nebyl nejlepší nápad. No déle už bych vás nechat čekat nemohla. :) Pokud se vám však tento díl líbil, s hvězdičkami šetřit nemusíte ^-^

PS: Prosím, nezabíjejte mě... Chci tento příběh ještě dopsat :) :D