(Ne)skutečný Kamarád

#31 - "Má žena."

Netrvalo to dlouho a zaražená učitelka pro nás přišla na chodbu. Bylo očividné, že nás slyšela a vypadalo to, že z našeho rozhovoru moc nadšená nebyla. Tak či tak se nevyptávala a jak jsem doufala, nechystala se to řešit. Neodpustila si ale poznámky jako "O tom, že je vaše dcera šikanovaná jste nevěděl? Co se vlastně ptám, že..." Dávala mu to pěkně sežrat a otec vypadal zahanbeněji a zdrceněji čím dál tím více. Na jednu stranu si to zasloužil. Já si to uvědomovala a dokonce i on to moc dobře věděl.  Mé horší já bylo šťastné, když ho vidělo pykat. Na druhou stranu jsem ale nebyla vůbec v pohodě s tím, jak s ním mluví, a štvalo mě to. Po nějaké době, kdy se mnou začala podrobněji probírat to, co se mi na škole dělo, si pikantní řečičky odpustila a začala se chovat jako člověk. Po nějaké době výslechu nás pustila. Jejich osud jsem nechala na škole a neskutečně se mi ulevilo, že už tu školu nebudu muset navštěvovat. Nemusela jsem se více trápit. 

Přijeli jsme k domu a já čekala, že otec zase odjede. Měla jsem toho dneska už dost a navíc jsem všechny mé myšlenky věnovala Honzovi. Hrozně jsem se těšila, až si s ním opět popovídám a všechno mu povím. Až se mu vyzpovídám a on se bude tvářit tím svým obvyklým, ale přesto tak roztomilým překvapeným výrazem. Těšila jsem se, až mě bude poučovat, co by on udělal úplně jinak. Nevadilo by mi dokonce, kdyby se se mnou přel o tom, kdo má pravdu - bylo mi to jedno. Hlavně jsem chtěla být s ním.
"Sáro?" probudil mě z mých myšlenek a já se oklepala.
"Hm?" otočila jsem se a překvapeně zírala, když neseděl v autě.
"Mohl bych dovnitř?" zhluboka se nadechl a zamyšleně hleděl na dům. Otevřela jsem pusu, že budu protestovat. On ale přišel blíže a pousmál se. Viděla jsem v jeho očích vzpomínky. Nedokázala jsem mu říct ne.

"Tys tu malovala!" vydechl a projel očima celý obývák. "Páni, vybrala jsi dobrou barvu."
"Fakt?" řekla jsem bez náznaků emocí.
"Jo," přikývl a povzbudivě se na mě usmál.
"Až na to, že jsem tu nemalovala," zpražila jsem ho a on se zarazil. "Je to tu stejné jako kdysi."
Celkem jsem té poznámky litovala, protože se opět tvářil zdrceně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Provést ho po domě, který vypadá stejně, jako když tu ještě bydlel? Ukázat mu, co se tu změnilo, když jediné, co jsem udělala, bylo převlečení mé postele? Oba jsme mlčeli a to ticho by se dalo krájet. Byla jsem nesvá.
"Dáš si čaj?" prohodila jsem po tom, co jsem vyhodnotila, že zeptat se ho, jak dlouho se hodlá zdržet, není úplně na místě. 
"Dám, díky," usmál se a pokračoval v prohlížení, jako by tady snad byl poprvé. Dala jsem tedy vařit vodu na čaj a nedůvěřivě si ho prohlížela. Nevypadal být fascinován. Vypadal být nervózní. Jako by měl něco na srdci a bál se mi to říct. Zazvonil zvonek a já se po chvíli překvapení vydala otevřít. Cestou mi v hlavě vrtalo, kdo by to mohl být. 
"Ty budeš asi Sára, že? Je tu táta?"
"Kdo jste?" zamračila jsem se, když se za mnou objevil otec. 
"O tom jsem s tebou chtěl mluvit, Sáro, ale nestihl jsem to."
"Kdo je to?" založila jsem si ruce na hrudi a vyžadovala odpověď.
"Má žena," odvětil a já zalapala po dechu. 

Jeho. Žena.

********************

Heh, heh, heh. Co na to říkáte? Začínám si uvědomovat, že se blížíme ke konci :)