(Ne)skutečný Kamarád

#24 - "Je mi tě líto."

Neměla jsem za celou dobu vyučování v plánu opustit třídu, ovšem až na to, kdy se šlo do učebny. Ani tehdy jsem ovšem nenarazila na skupinu lidí, které jsem se nejvíce bála. A pak přišel ten čas jít domů. Zůstala jsem ve třídě, dokud na chodbách opět nezavládlo ticho. Některé starší ročníky měly hodinu a zbytek již odešel domů. Sebrala jsem tedy všechnu svou odvahu a opustila školu. Pomalu jsem šla po příjezdové cestě školy a nikde neviděla živou duši. Alespoň do té doby, než jsem prošla školní branou. Pach cigaret jsem poznala i na několik metrů a když jsem se za ním otočila, spatřila jsem svou noční můru.
"Tady jsi," zašklebila se na mě a její zuby se zaleskly. Zmocnil se mě strach, měla jsem chuť se rozeběhnout pryč, být už někde jinde, ale mé nohy zamrzly na místě a já na ni zůstala civět. "Dlouho jsme se neviděly."
Při jejich slovech jsem se trochu zachvěla a nejspíše právě to vyvolalo její další smích. Vedle ní se objevily její věrné služky a husí kůže na sebe nenechala dlouho čekat. Všechny v rukou držely cigarety, zaplavila mě vlna pohrdání.
"Je mi tě líto," komentovala jedna z nich. Její pohled byl věnovaný mému rtu a odřeninám na obličeji, ale lítostivě vůbec nevypadala.
"Tobě je mě líto?" odfrkla jsem si a mírným úšklebkem. Sama sobě jsem si připadala jako šílenec, vždyť přece ony měly početní převahu. Ani tak jsem ale sama sobě nezabránila říct větu, která se drala na povrch, a která mi to opět měla pěkně zavařit. "To mně by mělo být líto vás."
Jak jsem očekávala, můj komentář se nedočkal kladné reakce. Ona pustila nedopalek na zem a zašlápla ho.
"Ty štětko!" vyprskla.
"Mel," uchechtla se blondýna, která ode mě minule schytala ránu, a napodobila ji. Rozšlápla nedopalek a hned na to se rozesmála ještě více.
"Co je?" zamračila se poslední z nich, která jako jediná ještě měla kus cigarety v ruce.
"Ona být štětka nemůže. Podívejte se na ni, nikdo by ji nechtěl. Vždyť ani kluka nemá."
Všechny se rozchechtaly a mně zvlhly oči. Nesnášela jsem, když se mi někdo posmíval, možná ještě daleko více, než jsem nesnášela, když mi někdo fyzicky ublížil.
"My se rozešli?" ozvalo se za mnou a já ztuhla. "Proč o tom nevím?"
Všechny tři ztichly a koukali směrem za mě jako na nějaký svatý obrázek. Otočila jsem se a jedna slza mi při tom prudkém pohybu začala cestovat po líčku. Přistoupil ke mně a hřbetem ruky ji setřel.
"Patriku-" vydala jsem ze sebe. "Co tady děláš?"
To už mě ale držel v náručí a pochodoval ke svému autu, stojícímu na parkovišti naproti školy. Schoulila jsem se k jeho hrudi a vyčerpáním ze strachu se rozbrečela. Pak už jsem jen cítila, jak mi bere batoh, pokládá mě na zadní sedadla a zavírá dveře. Motor naskočil hned vzápětí a jeho vrnění mi konečně dovolilo si pořádně odpočinout. 

Maličko kratší, já vím, ale rozhodla jsem se to tady ukončit ^-^

*******************

Tadá ^-^ Názory? Čekali jste někoho jiného? Dejte mi vědět do komentářů! ^-^ Za hlasy Vám budu vděčná :)