(Ne)skutečný Kamarád

#36 - Rin

Maličko jsem sebou cukla a on se okamžitě odtáhl. V jeho očích se zračila moudrost a něco moc podobné mateřské lásce. Z kapsy si vytáhl kapesník a začal si otírat vlhké tváře.
"Odpusť, měl jsem se Ti nejprve představit, Sáro," zasmál se a já si uvědomila, že ho znám. Jeho smích jsem ale měla uložený tak hluboko v podvědomí, že jsem měla pocit, jako by mi nějaká překážka zabraňovala si vzpomenout. Tak hluboko, že ani když jsem se soustředila pouze na něj, nedokázala jsem si vzpomenout.
"Já vás znám," přivřela jsem oči, jako by mi to mělo nějak pomoct, a ještě usilovněji přemýšlela.
"Ovšemže znáš," přitakal s úšklebkem, který však vůbec neseděl k jeho vlhkým očím. "Jen už si asi nevzpomeneš. Byla jsi tákhle maličká," naznačil výšku o něco málo výš, než byla jeho kolena. "Od té doby jsme se neviděli," povzdychl si a maličko se pousmál, no jeho oči ho opět zradily a tichý povzdech jen potvrdil, že toho lituje. Stále jsem si nedokázala vzpomenout a přišlo mi, že mi to vadí ještě daleko více, než jemu. Podle toho všeho se však dalo usoudit, jaký vztah k sobě my dva máme.
"Dědo?" zkusila jsem to opatrně a on se rozzářil.
"Vzpomínáš si, nebo tipuješ?" zeptal se a já maličko sklopila zrak. "Každopádně tipuješ dobře," ujistil mě a já s maličko oddychla. Nevěděla jsem, co mám říct, protože mi přišlo, jako by přede mnou stál cizí muž. Ačkoliv jsem věděla, že je to můj děda, nijak to nepomáhalo.
"Vyrostla jsi, Rin," povzdychl si a koukal mi do očí. To oslovení jsem už dávno někde slyšela, ale opět jsem si nic nepamatovala. Přišlo mi, že se každou chvíli začnu vztekat a dupat nožkou jako malá holčička. Tak hrozně mě vytáčelo, že si nedokážu vzpomenout, ačkoliv to mám na dosah. "Aly by na tebe byla pyšná," řekl s bolestí v hlase. 
Před očima se mi najednou zjevila postava. Mladá paní, které mohlo být okolo padesáti, a přesto vypadala tak neskutečně mladě. "Dáš si?" usmála se na mě a nabídla mi sušenku. Zakousla jsem se do ní a v ústech se mi rozplynula dokonalá chuť mléčné čokolády.
"Albert a Aly!" vyhrkla jsem. Při jméně mého dědy se mi v hlavě vybavila ještě jedna, trochu jiná vzpomínka. Vzpomínka, ve které nebyl ani děda, ani babička. Vzpomínka, ve které jsem byla já a hnědovlasý kluk s roztomilým úsměvem. "Tak třeba Albert," pokrčil rameny a mě píchlo u srdce.
"Ano, naše milovaná kavárna. Je to tak dávno," koutky jeho úst se stočily nahoru a já maličko zatřepala hlavou při návratu do reality. "Divím se, že sis vzpomněla."
"Divila bych se, kdyby ne," opáčila jsem. "Měli jste ty nejdokonalejší sušenky v okolí!"
"Taky je pekla ta nejdokonalejší žena," zazubil se. To, jak o ní mluvil, mi přišlo tak dokonalé a tak  roztomilé, že jsem na něj na chvíli jen civěla a usmívala se jako malé děcko. Vzpomněla jsem si dokonce na to, jak jsem u nich jako malá spala. Když jsem se v noci vzbudila a přistoupila ke schodům, babička a děda tancovali v obýváku a vypadali být stejně zamilovaní, jako kdyby se viděli poprvé v životě. Byli tak dokonalý pár, že se člověku nechtělo věřit, že spolu žijí celý život. Přišlo mi úžasné, že i teď o ní mluví tak zamilovaně.
"To ano," přikývla jsem a zahleděla se na své boty. Zavládlo ticho. Nikdo z nás nevěděl, co máme říct. A tak jsem k němu přistoupila a vlepila mu velkou, dětskou pusu. 

Achjo, já se snad nezlepším. Ve škole toho máme celkem dost a nálada ke psaní je prchavá. Moc se omlouvám! :( 

****************

Jako vždy mi názory (a taky všechny ty výčitky ohledně pomalého vydávání ˇ^ˇ ) můžete psát do komentářů! :)