(Ne)skutečný Kamarád

#49 - Fanynka v davu

Kvůli nim jsem chtěla být schopna přemýšlet nad normálními věcmi, začít zase normálně fungovat, ale bylo to příliš těžké. Kamkoliv jsem se podívala, kdekoliv jsem byla, všechno mi připomínalo dědu. Jako by i ty pitomé stěny šeptaly jeho jméno. Gita s Patrikem byli trpěliví a jejich optimismus se vrátil, když viděli, že se opravdu snažím. Dokonce chápali, když jsem si sem tam udělala od toho všeho pauzu a zase se vrátila do bezpečí své postele. Uvědomila jsem si, že mi celou tu dobu nedocházelo, jaké jsem měla štěstí. Štěstí, že jsem tenkrát potkala Gitu. Štěstí, že jsem nezalhala a neodešla se svými výkresy domů. Měla jsem štěstí, že mě Honza nasměroval tím správným směrem.
Tato myšlenka mi jen tak prolétla hlavou, já ji ale zachytila a projela mnou vlna uvědomění. Uvědomění, že jsem celou tu dobu od nepovedeného začátku prázdnin smutnila i nad někým jiným, než jen a pouze nad dědou. Mou mysl také zčásti zaměstnávaly nevýrazné myšlenky na to, jestli za Honzovo chování v realitě mohl opravdu jen alkohol. Užíralo mě, jak se zachoval, nebýt toho, mohla jsem dál žít ve sladkém opojení názoru, že je naprosto bezchybný člověk. Mohla jsem mu být vděčná, aniž bych se u každé myšlenky na jeho dokonalý úsměv musela otřást.
"Jsi si jistý, že by jí to pomohlo?" Gita stála za dveřmi a nejspíše jí nedocházelo, že můj pokoj není zvukotěsný. Nastražila jsem uši a čekala, jestli zaslechnu ještě něco dalšího, ale jejich rozhovor očividně skončil. Netrvalo dlouho a otevřely se dveře.
"Sáro?" pousmála se a v ruce držela popsaný papír. Nevzpomínala jsem si, že bych někdy něco psala, a tak jsem si ho beze slova vzala a četla.
Milá holko, napsal někdo tím nejkostrbatějším písmem, jaké jsem kdy viděla, a přeškrtl to. Došlo mi, co je ten papír zač. Neznámá, zkusil to znovu, ale očividně mu to opět nepřipadalo dost dobré. Ahoj.

Chtěl jsem ti jen říct, škrt. Nevěděl jsem, jak se ti mám omluvit, škrt.

Prostě, škrt. Lituji toho, škrt.

Tak zaprvé: nevěděl jsem, co dělám, škrt. Tak zaprvé: byl jsem opilý, škrt.

Omlouvám se.

Ment.

Chvíli jsem na papír nevěřícně koukala. V hlavě se mi přehrál celý ten pitomý večer, který se má hlava doteď snažila vytlačovat do ústraní, a popadla mě nová várka vzteku. Začala jsem to, co mělo sloužit jako jeho omluva, cupovat na maličké kousíčky. Do očí se mi vehnala várka slz a ačkoliv za jeho chování nejspíše opravdu mohl převážně alkohol, já dávala celou vinu jemu.
"To si myslel, že mu odpustím?!" začala jsem mumlat a Gita nechápavě přihlížela, jak se z něčeho, co mi 'mělo pomoct', stávají jen bezcenné cáry. Nevěděla jsem, co vlastně dělám. Já sama jsem si byla vědoma, že by i pro mne bylo jednodušší tu omluvu prostě přijmout a dál už se netrápit. Bylo by daleko jednodušší se prostě usmát a říct si, že mu odpouštím. Já ale nemohla. Byla jsem na něj naštvaná, že zruinoval mou představu o tom klukovi na monitoru. Byla jsem zoufalá, protože změnil můj názor na někoho, kdo otočil můj život k lepšímu - změnil můj názor na něj samotného. Chtěla jsem věřit tomu, že to byla pouhá shoda náhod, tak moc jsem toužila po tom, abych přijala jeho omluvu a všechno bylo zase růžové. Jenže pouhé 'Omlouvám se.' naškrábané na kusu papíru to nedokázalo a já se ještě více prohýbala pod tíhou vědomí, že on se o mne už nezajímá, že jeho to netrápí. Byla jsem jen další fanynka v davu.
Držela jsem v ruce maličké kousky papíru a koukala na ně, jako by to snad byli mí odvěcí nepřátelé. Pak jsem je zahodila. Gita jen přihlížela, jak se pomalu snáší k zemi, neschopna slova. Zhluboka jsem se nadechla a schoulila se v posteli. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Dnes ne.

Postupně se to všechno lepšilo. Začala jsem se normálně stravovat, už jsem se dokonce smála i nad Patrikovými nevtipnými vtipy. Mou postel jsem využívala jen v noci a když jsem se nudila, byla jsem schopna jít s Gitou do obchůdku. Jedině tam jsem však byla opravdu šťastná, protože jsem nemyslela na nic jiného. Pouze tam jsem se necítila provinile, že si stále ještě myslím, že za to všechno může Honza. Mě samotnou ničilo to, že jsem nemohla přijmout jeho omluvu. Všechno to však pomalu odeznívalo. Musela jsem přestat myslet na Honzu, a taky vlastně na všechno, co se netýkalo školy. Jako priorita se teď zdálo něco jiného - byl čas začít kreslit, abych se dostala na uměleckou školu, takže se neustále všechno točilo okolo výkresů.
"Nemysli na to, že musíš," radil mi Patrik. "Kresli jen proto, že chceš."
"To se ti snadno řekne, když na tom nezávisí tvůj život," odsekla jsem sarkasticky a on se uchechtl. Na stole jsem měla připravené jeho věci: různě měkké tužky, gumy, uhel, celou sadu kříd, voskovek a temper. Nervózně jsem se po tom všem koukala a netušila, co k čemu použít. Patrik mě znervózňoval už jen tím, že přihlížel, a tak mi už jen vybírání tužky zabralo dost času. Když už jsem jednu držela v ruce, nevěděla jsem, co kreslit.
"Patriku, nesleduj ji," ozvala se Gita, když viděla, jak nade mnou stojí, a tím mě zachránila. Vděčně jsem se na ni usmála, tak, aby to Patrik neviděl. Nechali mě v pokoji samotnou, byla jsem tam jen já, výkres a ta obrovská sada kreslících potřeb, kterou jsem neměla šanci využít. Odložila jsem mnou vybranou věc zpátky a sáhla po jistotě - tužce, která ležela na kraji stolu a se kterou jsem kreslila vždy. Samotnou mě překvapilo, když mě okamžitě napadl námět, a tak jsem se nechala vtáhnout do mnou vytvářeného světa. Zabralo mi to dost času; s vědomím, že ten výkres uvidí porota školy, jsem opravovala a předělávala všechny věci alespoň desetkrát. Když už jsem byla hotová, chvíli jsem jen mlčky seděla a civěla na můj výtvor. Bolest břicha napovídala, že jsem kreslila pěkně dlouho a vůbec si nevšímala hladu sužujícího můj žaludek. Zavolala jsem Gitu a Patrika.
"Páni," vydechli po chvíli oba a já přemítala, jestli je to upřímná reakce, nebo se jen snaží mě neurazit. Oba však mlčky dál prohlíželi všechny detaily, na kterých jsem si dala sakra záležet, a tak mě pochybnosti přešly. Koukala jsem s nimi - dva útesy naproti sobě, na jedné straně malá holčička, na druhé dva starší lidé a o pár let mladší žena. Nechápala jsem, jak mě tohle napadlo, ale cítila jsem zvláštní potřebu. Potřebu vyjádřit, co cítím. Malá holčička totiž neplakala. Usmívala se a mávala na druhou stranu.
"Vypadá to, že jsi našla způsob, jak se s tím vyrovnat," usmála se Gita. "I pro mě," dodala a oči se jí zaleskly, když se prstem dotkla muže stojícího kousíček za trojicí. Držel starou paní za ruku a oběma byla na hrudníku vidět polovina srdce.

********
Well, doufám, že je jasné, kdo je ten zmíněný muž ^-^
Omlouvám se za čekání, tuhle kapitolu jsem měla předepsanou již pár dní, ale neustále mi něco nesedělo. Tímto musím poděkovat @Zuzalin, která mi moc pomohla. Díky! ^-^
PS: Nebojte, Honza se objeví :)