(Ne)skutečný Kamarád

#32 - "Měla bys zapomenout."

VAROVÁNÍ: Možný výskyt vícero nadávek.

"Tvoje žena," zopakovala jsem nevěřícně. Před očima se mi promítla celá tahle scéna ještě jednou.
"Ano," přikývl. Oba mlčeli a čekali, až tu informaci vstřebám. Oba nejspíše čekali, že se na ně usměji, zakřičím gratuluji a vrhnu se jim kolem krku. Že budu šťastná za ně. Takhle to ale nebylo, ani v nejmenším.
"Omluvíte nás?" zeptala jsem se bez očekávání odpovědi a dveře zase zabouchla. Pak jsem odpochodovala do obýváku čekajíc, že mě otec bude následovat, což taky udělal. Chvíli jsem stála zády k němu a rozdýchávala to, co se právě stalo. Cítila jsem se být zrazena. Cítila jsem, jako by v mém srdci byla obrovitánská černá díra a pohlcovala mě zevnitř. Z očí se mi spustil vodopád slz a já si je zase rychle utřela. Otočila jsem se mu tváří v tvář a zahleděla se mu hluboko do očí, jako bych mu snad chtěla předat alespoň pár těch pocitů. Jako bych chtěla, aby mě pochopil. Aby pochopil to, co mi právě způsobil. Marně.
"Tvoje žena," hlesla jsem znovu a rozmrkala další nával slz.
"Ano, vzali jsme se čtyři roky nazpátek," usmál se spokojeně. USMÁL SE. V hlavě mi v tu chvíli proběhly všechny možné varianty nadávek.
"Oh," pozvedla jsem obočí a už neřešila proudy slz valící se přes má líčka. "To je mi novinka. Něco mi říká, že jsi mi pěkně lhal."
"Lhal?" poškrábal se nechápavě na hlavě a přemýšlel. Nevěřícně jsem si odfrkla.
"Neměl jsi snad ve škole plnou hubu toho, jak tě to všechno zdrtilo?! Jak tě to zlomilo?! Že jsi nevěděl, co máš dělat?! Hrál jsi na mě divadlo! Sakra, proč mě to okamžitě nenapadlo! Byla jsem tak slepá!"
"Sar," zakoktal se překvapeně.
"Žádná Sar! Proč jsem ti věřila?! Nic tě nezdrtilo! Prostě sis našel novou lásku a začal úplně jiný život! Měla jsem pravdu, jednoduše ses na mě vysral! Odhodil jsi mě! Vymazal!" začala jsem pochodovat sem a tam, naštvaně rozhazovat rukama a mlátit do všeho nábytku. "Ty jsi nebyl idiot! Ty jím stále ještě jsi a navždy jím v mých očích zůstaneš!"
"Sáro!" zakřičel a já se zarazila uprostřed pohybu. "Nemůžu tomu uvěřit. Takhle jsem tě nevychoval."
"Ne, nevychoval," řekla jsem chladně. "Vychovala jsem se sama."
"Cos do prdele čekala, že jsem celých devět let dřepěl v malém bytečku a zoufal si nad smrtí tvé matky? Že jsem celou dobu nevedl vůbec žádný sociální život?! Jsem taky jen člověk!"
To, jak vypadal, mě děsilo. Byl chladný a rozzuřený, úplný opak toho zoufalého a uplakaného táty, kterého jsem litovala. Pak se trochu uklidnil.
"Zasáhlo mě to, ne že ne. První rok jsem takový doopravdy byl. Ale uvědomil jsem si, že se nemůžu pořád jen litovat, chápeš? Život jde dál,to bys měla pochopit i ty. Měla bys zapomenout."
Jako by si neuvědomil, co za nechutnou větu právě vyslovil. Měla bys zapomenout, opakoval mi jeho hlas v hlavě. Zapomeň.
"Zapomenout?" sevřela jsem ruce v pěst a odolávala pokušení k němu přijít a začít mu bušit do hrudi. "Zapomenout?! Uvědomuješ si, co jsi právě řekl?! Mám zapomenout na svou matku, která pro mě byla celý můj život?! Mám zapomenout na ty nejkrásnější chvíle mého života?! Mám zapomenout na celé své dětství?!"
"Takhle jsem to nemyslel," zavrtěl hlavou.
"Ale řekl jsi to tak!" zařvala jsem. "Jsi ten nejpodlejší otec, jakého jsem kdy mohla mít! Proč jsi přišel?! Nenávidím tě! Takovou dobu na mě ani nepomyslíš, pak si na mě vzpomeneš jen díky článku v novinách, přijedeš, sehraješ dojemné divadýlko jak jsi zhroucený a nakonec mi řekneš, ať zapomenu na svou matku?!"
"Sar," přistoupil ke mně a chytl mě za ruku.
"Nesahej na mě!" vytrhla jsem mu ji. To ale mělo za následek něco, co by mě ani ve snu nenapadlo, že by po tom všem mohl udělat. Nejprve jsem nic necítila. A pak mě začalo štípat líčko. Pár okamžiků jsem byla v šoku, než mi došlo, co právě udělal.
"Promiň," hlesl a ruku zase stáhl. Polkla jsem a vyděšeně koukala do země, k výhledu na mě mu překážely vlasy, a tak nic nedělal, protože netušil, jak budu reagovat.
"To snad není možné," zašeptala jsem.
"Promiň," zopakoval znovu, tentokrát však více lítostněji.
"Vypadni," zamumlala jsem a stále ještě se sklopenou hlavou, pohledem k zemi a před očima odehrávajícím se výbuchem emocí si promnula bolestivou část obličeje. "Vypadni!" zaječela jsem, když se ani nehnul. Na chvíli zaváhal a pak se pomalu rozešel ke dveřím. "Kéž bych nebyla tvá dcera!"

************************

Eh, hh, nevím, co sem napsat. Tak nějak mě to vzalo. Je to blbé u mého vlastního příběhu? :')

^-^ Za hvězdičky a komentáře jsem, jako ostatně vždy, neskutečně mega moc ráda ^-^