(Ne)skutečný Kamarád

#14 - "To jsi kreslila ty?"

Odlepila jsem oči od sebe, šlo to tak těžko... Když jsem stočila pohled k Mentovi, zjistila jsem, že si ještě spokojeně pochrupuje na gauči. Prohlížela jsem si ho a přemýšlela. Nad tím, co řekl včera, a taky nad tím, co se stalo za poslední dny. Vždyť nebýt jeho, stále bych každý den ležela v posteli schoulená a přemítala o tom, jestli mám další den jít do školy. Nebo spíše, pokud by se mi podařil můj záměr, bych už ležela hluboko pod zemí v rakvi a nikdo by si na mě ani nevzpomněl. Kreslila jsem taky jen díky němu, a ten obraz, co visel na zdi pokoje, by byl navždy zapomenutý v mámině skříni, nebýt jeho. Možná by ho někdo našel za pár let, až by byl rozežraný všelijakými škůdci. Možná pak by si někdo uvědomil, jaká ho byla škoda a jak nádherně osoba, co vyrobila ten obraz, malovala. Možná by ho pak někdo považoval za umění. Nebo by ho taky vyhodili jako bezcenné rozežrané plátno a vůbec se nezajímali o jeho historii. Můj pohled stočený k obrazu se otočil zpět na Honzu. Začala jsem si pokládat tak jednoduché a přitom tak složité otázky. Jak je tohle všechno vůbec možné? Jak to, že můžu mluvit s osobou z videa? Jak...? 
"Koukáš na mě už dlouho?" vytrhl mě ze zamyšlení až moc známý hlas. Jeho koutky se stočily do mírného úšklebku a oči se otevřely.
"Ani ne," pípla jsem a rychle se zaměřila na věci okolo. "Dobré ráno."
"Dobré," zasmál se a zvedl z pohovky.
Stále jsem uvažovala o tom, co řekl večer. "Nechtěj, abych tě přemlouval jako ty svou mámu." A jeho to nejspíše taky napadlo, protože si prohlížel mé výrazy v obličeji a po chvíli se zeptal: "Tak jak ses rozhodla?" 
Chvíli jsem mlčela a přemítala, co by se všechno mohlo stát. Při nejhorším si kresby prohlédnou a vyhodí mě. Při nejlepším... mě nejspíše pochválí a pošlou domů. I tak mi to ale neznělo jako nejhorší nápad. Není přece důležité, abych vyhrála, ale abych se zúčastnila. Abych pro to alespoň něco udělala. Co můžu ztratit?
"Já... asi to udělám," rozhodla jsem se a vysloužila si úsměv na jeho tváři. 
"To jsem rád," řekl a vypadalo to, že to myslí vážně upřímně.

Hledala jsem nějakou složku, do které bych mohla dát výkresy velikosti A3. Nic jsem najít nemohla, a tak jsem se spokojila s takovou, ze které čouhaly jejich okraje. Dala jsem do ní ty dva jediné výkresy, které jsem měla, a mezi ně dala pro jistotu papír, aby se neumazaly navzájem, ačkoliv jsem je předtím postříkala fixním sprejem, který by měl zajistit, že uhel zafixuje a on vydrží na svém místě. Já sama netušila, kam mám jít, a tak jsem se spokojila s prodejnou obrazů nedaleko. 
"Jsi si jistý?" znervózněla jsem, když jsem si oblékala mikinu. 
"Naprosto," zasmál se. "Hele neboj se, kreslíš fakt dobře. A teď už běž."
Připadal mi jako má matka, která mi dodává sebevědomí. Připadalo mi to vtipné, ale díky nervozitě jsem ze sebe vydala jen mírný povzdech. 
"Počkám tu na tebe," ušklíbl se. Jako by snad měl jinou možnost. Postavila jsem notebook na stůl, do podpaží si vzala složku a šla. Jako vždy se po zabouchnutí dveří mé sebevědomí ještě snížilo, pokud to tedy více šlo, a já bojovala s touhou se vrátit a říct Honzovi, že měli zavřeno. Když jsem došla na autobusovou zastávku, už jel autobus, takže jsem nečekala vůbec dlouho. Po pár zastávkách jsem vystoupila, přešla cestu a vydala se mně známou uličkou. Jako malá jsem tu chodívala s mámou. Přesně do toho obchodu, kam jsem teď měla namířeno. Prohlížely jsme si obrazy, ale nikdy si nic nekoupily. Máma tu chytala inspiraci a já jsem prostě jen milovala tu atmosféru, obě jsme se cítily jako doma mezi tou spoustou umění. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Lidé chodili okolo a nikdo se k obchůdku ani nepřiblížil, možná taky proto, že byl zavřený. Ujel mi zklamaný povzdech, ačkoliv jsem možná byla i trochu ráda. Přišla jsem k výloze a viděla ty nádherné krajiny, portréty, obličeje slavných osobností... Chvíli jsem jen tak stála u skla, beze slov a taky skoro bez dechu. Jen plná vzpomínek. Do oka se mi vloudila neposlušná slza, ale já ji stihla zachytit dříve, než opustila slzný kanálek. Věnovala jsem obrazům poslední pohled, než jsem se nadobro otočila a vyrazila pryč. Ale omylem jsem narazila do hubené postavy a z ruky mi vypadla celá složka, ze které vyjely papíry.
"Omluvám se," vypadlo ze mě a já se sehnula, abych si posbírala ty dva ubohé výkresy, které se v porovnání s jinými zdály jako amatérské. 
"V pořádku," zasmál se sympatický ženský hlas. "To jsi kreslila ty?" 

Ano, vím, že jste chtěli a čekali někoho jiného, ale musíte si počkat... Nezabíjejte mě, prosím. (◕‿◕✿) Doufám, že to, co mám vymyšlené, se Vám bude líbit ^-^

Jen tak mimochodem, tohle jsem napsala za necelou půlhodinku, což je u mě opravdu výjimečné a jsem za to vděčná Vašim ohlasům, které mi přivodily chuť ke psaní. Děkuju ^-^

************************************

Děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji za Vaše komentáře a hlasy! ♥