(Ne)skutečný Kamarád

#38 - Klik

Nezapomeňte si přečíst zprávu dole :)

Jakmile se Patrik otočil po směru, kam jsem koukala já, nemusela jsem už nic dodat. Rozeběhli jsme se bok po boku tam, kudy se pravděpodobně vydal i děda - za Gitou. Napětí v mé hlavě se stupňovalo a já v  duchu nadávala na mé prokletí zničit každou krásnou chvíli. Proč se to musí vše zvrhnout? Proč mám takovou smůlu? Vždy, když už si myslím, že je vše špatné za mnou, objeví se něco, co mě přesvědčí o pravém opaku. Nevěděla jsem, jestli mám začít panikařit, nebo počkat, až dorazíme před hřbitov. Nebyla jsem si jistá, jestli dědu znám natolik, abych mohla říct, že by ženě v životě nic neudělal. A to mě děsilo. Usoudila jsem však, že už jen kvůli Patrikovi na sobě nesmím nechat nic znát. Viděla jsem na něm, že i on je pěkně nervózní, a uvažovala jsem, jestli kvůli Gitě, nebo kvůli tomu, že by právě on musel čelit rozzuřenému dědovi. Patrik měl očividně o dost lepší kondici, a tak se po chvilce ujal vedení. Doběhli jsme před hřbitov a oba pořádně rozdýchávali to napětí - pohledy nasměřované na auto a nechápavé výrazy na tvářích. Dýchali jsme tak nahlas, že mi přišlo, že nás museli slyšet. Ale ani jeden se neotočil. Žádný šok se nekonal. S Patrikem jsme pozorovali, jak děda utírá Gitě slzy a konejšivým hlasem ji uklidňuje. Jeho hlas byl zastřený a ačkoliv byl děda otočený tváří pryč od nás, dalo se jednoduše poznat, že Gita není jediná, kdo se utápí ve smutku. Pohled na dědu, utírajícího slzy Gitě, mě donutil k úsměvu. Všechny mé starosti zmizely.
"Ani nevíš, jak jsem si oddychl," pošeptal mi Patrik.
"Ani nevíš, jak jsem si oddychla já," zahihňala jsem se roztřeseným hlasem a tím na nás definitivně strhla pozornost. 

Oba si vše vyříkali a všichni jsme se šťastně vydali domů. Ve mně ale ještě stále přetrvával smutek, ačkoliv jsem doufala, že se ho všeho zbavím u mámina hrobu. Ano, ze srdce mi spadl obrovský kámen, ale máma možná nebyla jediný člověk, po kterém se mi stýskalo. Nejhorší na tom však bylo, že jsem se s tímto 'menším' steskem nemohla nikomu svěřit. Užíral mě zevnitř, ale stejně jako stesku po mámě se ho nedalo nijak zbavit. Uprostřed veselého povídání si s dědou, Gitou a Patrikem byly chvíle, kdy jsem prostě doufala, že tam bude ještě někdo další. 
"Sáro, co myslíš?" zasmál se děda a tím mě přivedl do trapné situace. Zvedla jsem pohled od země a chvíli se na všechny tři dívala. 
"Promiňte, nevnímala jsem," připustila jsem nakonec a doufala, že si toho nijak nebudou všímat. Jenže jsem je ani nyní nedokázala vnímat. Má mysl bloudila v černočerné tmě, pořád jsem si stýskala po tom úsměvu, který mě každodenně vysvobozoval od špatných myšlenek. 
"Děje se něco?" pohladila mě Gita po rameni a já si až teď uvědomila, že děda a Patrik odešli.
"Ne, jsem jen unavená," usmála jsem se. Říkala jsem pravdu, ale ne úplně celou. Únava nebyla jediná, která odváděla mou pozornost do říše snů. 
"My pojedeme," sedla si ke mně a koukla mi do tváře, "nemám tady zůstat?"
Nechtěla jsem tu být sama, ale nechtěla jsem být s někým. Vlastně jsem tu nechtěla zůstat, ale ani jsem nechtěla odejít. Chvíli jsem se rozmýšlela a nakonec zavrtěla hlavou.

Sprchovala jsem se za úplného ticha v domě a ačkoliv byla voda horká, téměř vařící, na těle mi naskakovala husí kůže. Vylézala jsem, zabalila se do ručníku a ačkoliv byl dokonale měkký, drásal mi kůži. Podívala jsem se do zrcadla a vzpomněla si na mé výkresy. Mé oči byly vlhké a rudé, ale sprcha za to opět nemohla. V noční košilce jsem vyšlapala schody a jen okamžik věnovala černé obrazovce notebooku. Po tmě jsem nahmatala vypínač a přisedla ke stolu. Tužka v ruce, připravena vytvořit něco hezkého, zůstala stát na místě. Nerozeběhla se po papíru. Ten pocit, který jsem měla, když jsem seděla nad bílým papírem, mi totiž nedovolil něco vytvořit. Po tvářích se mi rozkutálely slzy a po dopadu na bílý papír se rozpily. Opět jsem věnovala krátký pohled notebooku, ale ani teď se happyend nekonal. Odsunula jsem promočený výkres stranou a přisunula si k sobě to, co pro mě ještě před několika dny bylo to nejcennější, co jsem měla. Stiskla jsem vypínací tlačítko a monitor se rozzářil. "Vítejte," přečetla jsem koktavě a počkala, až notebook úplně nastartuje. Ikonka internetu - klik. Záložka YouTube - klik. Na moment jsem zaváhala, než jsem do vyhledávače naťukala jeho přezdívku. Kanál Ment - klik. Zobrazil se mi jeho obličej. Projížděla jsem tu spoustu videí a usmívala se, když jsem opět viděla jeho nádherně modré oči. 'Ahoj sousede', 'Golf with friends', všechno jsem to projela očima, ale nikde nebylo to jediné video, které jsem hledala. "Že by ho vážně smazal...?" zašeptala jsem zlomeně. Ale ten zelený rámeček dole mě ujistil, že pravdu nemám. Ten zelený rámeček zabránil tomu, abych se rozbrečela dřív, než se pořádně ujistím. 'Jak dopadla maturita?' - klik. Jeho hlas prořízl ticho. Nevědomky jsem se usmála, nasucho polkla a zašeptala: "Ahoj Honzo..."

***********************

Zdravíčko! 

 Než se rozhodnete mě ukřižovat, napíchnout na špejli, ogrilovat, stáhnout z kůže, rozsekat na kousíčky, uvařit, upéct, pobodat nebo cokoliv jiného - omlouvám se. Vím, že mi trvalo napsat tuhle kapitolu pěkně dlouho a že jste si asi i pěkně počkali, ale ocitla jsem se v mrtvém bodě - a to i přesto, že mám konec už do detailů promyšlený. Jsem hrozně ráda, že Vás neubylo (právě naopak), a doufám, že mi odpustíte ^-^

Jinak, vím, že všichni toužíte po Honzovi, ale nic se nestane jen tak, takže prosím, vydržte ^-^